Dobývání moci nevojenskými prostředky

Joly i Crémieux tehdy žili v Paříži jako židovští právníci, oba byli zednáři a založením Alliance Israélite Universelle byla poprvé „viditelně” ustavena jednotná organizace Židovstva, zahrnující celý svět. Jak jednoznačně vyplývá z Crémieuxových slov, její úlohou má být uskutečnění židovských politických cílů. Pro dvojakost Jolyho je rovněž charakteristické, jak v předmluvě své knihy prohlašuje všechno za „fikci, za vybájenou smyšlenku”, čemuž v závěru svého díla přímo protiřečí tam, kde mluví o již hotové věci, která je k dispozici, totiž o programu světového židovského společenství, jímž jsou také pozdější Protokoly sionských mudrců.

Joly v předmluvě dále zřetelně říká, že obsah jeho knihy je jednak použitelný pro každou vládu, ale na druhé straně že má ještě další, zcela přesný cíl. Poukazuje na politický systém, který se ode dne svého vzniku v daleké minulosti ani trochu nezměnil. Joly tím naráží na zákonodárný den na hoře Sinaj, kdy byl židovský národ ustanoven lidem vyvoleným. Dogma o příslibu světového panství je v židovském národě hluboce zakořeněno. Je oním vytouženým „politickým systémem, který ani jeden jediný den nedoznal nějakou změnu ve svém praktickém významu,” to jest od doby, kdy byl Židům před třemi tisíciletími zvěstován. Proto také Joly nazývá tento den velmi výstižně dnem intronizace.

V závěru Dialogů naléhá Montesquieu na Machiavelliho, aby mu odhalil své tajemství. Machiavelli odmítá. Jeho poslední slova jsou: „V tento okamžik požadují od Boha otčinu nazpět...” A právě ten požadavek byl v Crémieuxově „Manifestu“ vyjádřen slovy: „Vznešená proroctví našich svatých knih dojdou naplnění.”

K objasnění záhady přicházejí v úvahu ještě další tři místa Dialogů. Na str. 51 nechává Joly promluvit Montesquieua takto: „Machiavelli, váhám ti odpovědět, protože tvá poslední slova obsahují jakýsi skrytý ďábelský posměch, který ve mně budí podezření, že tvé výroky nejsou ve shodě s tvými skrytými myšlenkami.”

Těmito slovy chce Joly dát najevo svým zasvěceným souvěrcům, že jeho skryté myšlenky jsou zcela jiné než ty, které pronášejí postavy jeho knihy. Na str. 152 říká Joly Machiavelliho ústy, že oficiální způsob vyjadřování jím prezentované vlády musí být „orientální, metaforický”. Že tím nemíní turecký, perský nebo egyptský, ale židovský způsob vyjadřování, je zde nabíledni. Obratně jako vždy se mu v podstatě daří nazývat věci pravými jmény. A konečně když chce Joly na str. 288 sdělit, že v jeho říši má být každý odpor násilně potlačen zbraněmi, nechává Machiavelliho promlouvat: „Krev, která koluje v mých žilách, je vášnivě horká, a moje rasa nese všechny známky převahy!” - Zde se v Jolym zřetelně projevuje Žid, neboť na jaký jiný národ než na vlastní židovský může myslet, když hovoří o převaze své rasy?

Tato tři místa nám tedy vhodně doplňují úvod a zakončení knihy, o níž jen pro pořádek znovu připomínám, že byla vydána zednáři. Byť naše úvahy mohou vypadat překvapivě, další vývody jejich správnost potvrdí.

Proto tedy nejsou tajemství mudrců ze Sionu poprvé obsažena v Protokolech, ale již dříve v Jolyho Dialozích ze záhrobí. Dialogy obsahují pravé, nezfalšované, zednářem předložené myšlenky o cílech Židy sledované politiky. A právě proto, že si tohoto byl vědom i autor Protokolů sionských mudrců, použil Jolyho knihu jako podklad pro koncepci svých přednášek. Dialogy musely být napsány ve skrytější, náznakové formě, protože byly určeny k otištění v obecně (po jistou dobu) každému přístupné knize. Autor se v nich velmi pečlivě vyhýbal každému náznaku zmínky o Židovstvu a jeho touze po světovládě.

Naproti tomu Protokoly sionských mudrců, které měly být určeny pouze pro nejvyšší zednářské špičky (zvláště B'nai B'rith) mohly zcela otevřeně mluvit o židovských cílech a podmanění nežidovských národů.

Mezi oběma pojednáními není žádný jiný podstatný rozdíl než ten, že Jolyho Dialogy mluví otevřeně o skrytých cílech, Protokoly mluví otevřeně o vyhlášených cílech zednářského Židovstva.“

Logicky ale vzniká následující otázka. Pokud by světové Židovstvo skutečně mělo plán na uchopení světové moci a systematicky na něm pracovalo, proč by jej (byť alegoricky) zveřejňovalo prostřednictvím Jolyho knihy (potenciálně) celému světu a riskovalo tak jeho odhalení? Tato námitka je natolik závažná, že zdánlivě celou záležitost odsunuje do oblasti skutečně bláznivých konspirací.

Tak by se to ale mohlo zdát pouze někomu, kdo není obeznámen s židovskými záležitostmi - se smluvními (právními) principy a vztahy mezi Bohem a židovským národem, způsoby Boží inspirace atd.

Pokud jde tedy o naplnění závažných božích záměrů, Bůh je objasňuje nejprve svým „prorokům“. Jejich posláním je pak tyto úradky nějakou formou oznámit veřejnosti. Precedentem jsou mnohá starověká proroctví, a to i taková, která byla zaznamenána dlouho dopředu. Před jejich konkrétním uskutečněním byla ještě avizována - např. narození Ježíše Krista.

V některých případech ovšem nebylo žádoucí, aby konkrétní podoba proroctví nebo průběh splnění byly veřejně známy. Mohlo by to ohrozit jeho zdárné naplnění, či nějaký účel, který mělo splnit. Přesto povinnost oznámit trvala. A to se zdá být právě náš případ zaslíbeného uchopení světové moci vyvoleným „národem králů a kněží“.

V takovém případě bylo nutné obsah proroctví takříkajíc „zašifrovat“. Precedentem je Izajášovo proroctví o trestu nad Jeruzalémem. Izajáš má oznámit JHWH soudy lidu, ale zároveň je mu řečeno:

„I řekl: ´Jdi a řekni tomu lidu, stále poslouchejte, ale nebudete rozumět, stále hleďte, ale nebudete znát. Učiň srdce toho lidu tučným a jeho uši zacpi a jeho oči zalep, aby očima neuviděl a ušima neslyšel a jeho srdce nerozumělo, neobrátil se a já ho neuzdravil.´“ (Izajáš 6:10, Český studijní překlad)

Otázkou ale je, kdo se v případě uchopení světové moci Židovstvem konkrétně ujímá autority jména JHWH a kdo se tedy aktivně zasazuje za naplnění těchto prastarých židovských proroctví. Stejné zaslíbení totiž dostali později i křesťané …

Pozn. Pro pochopení následující stati je potřebná znalost problematiky rozebírané ve studii „Projekt lidstvo“. Konkrétně kapitoly 5. Bůh a kapitoly 14. Ďábel, kde jsou tyto pojmy zbaveny mystiky a nánosu tradice.

Zde se zdánlivě dostáváme pryč od historických a aktuálních reálií směrem k jakési archaické biblické mystice. Pokud ovšem dojdeme do bodu, kdy odmítneme materialisticko-evoluční modernistický koncept světa a připustíme, že náš svět (vesmír) je otevřený systém, do nějž informace byly (určitě) masivně dodávány z „vnějšku“ (aby se vůbec mohl stát takovým, jakým je) pak lze prostě připustit, že člověk není jedinou inteligencí na zemi, ale spíše naopak, že je spíše (dokonce) inteligencí druhotnou. Pak lze připustit, že i mnohé biblické informace mohou být platné a do oblasti mystiky nespadají

„A chci rozmnožit tvé (Abraham, praotec židovského národa) semeno jako nebeské hvězdy a tvému semeni chci dát všechny tyto země; a prostřednictvím tvého semene si určitě budou žehnat všechny národy země.“ (1. Mojžíšova 26:4, PNS)

„Co viděl ve vidění Izajáš, syn Amocův, o Judě a Jeruzalému: A v konečné části dnů se stane, [že] hora JHWH domu bude pevně založena nad vrcholkem hor a jistě bude pozvednuta nad pahorky; a budou k ní proudit všechny národy. A mnoho lidí jistě půjde a řekne: ´Pojďte a vystupme na JHWH horu, k domu Jákobova Boha; a bude nás poučovat o svých cestách, a chceme chodit po jeho stezkách. Vždyť ze Sionu vyjde zákon a JHWH slovo z Jeruzaléma. A jistě vykoná soud mezi národy a urovná záležitosti vzhledem k mnoha lidem. A budou muset překovat své meče v radlice a svá kopí v zahradnické nůžky. Národ nepozvedne meč proti národu ani se již nebudou učit válce. Vy z Jákobova domu, pojďte a choďme v JHWH světle.´“ (Izajáš 2:5, PNS)

Mesianistická očekávání židovského národa těsně před počátkem křesťanského kalendáře odpovídala těmto zaslíbením - čekali vojevůdce, který je osvobodí (nejprve) z pod římské nadvlády. Kristus ale po marném úsilí posunout jejich myšlenkové (duchovní) schéma kupředu, prohlásil o Židech toto:

Tímto novým národem byli historicky křesťané. Dochází zde tedy k jistému konfliktu zájmů co se týče mocenských záležitostí a způsobu nápravy světa. Podívejme se nyní, jak od toho okamžiku bible problém konkretizuje.

„Jste ze svého otce, z Ďábla, a přejete si činit žádosti svého otce. Ten byl zabijákem, když začal, a nestál pevně v pravdě, protože v něm pravda není. Když mluví lež, mluví podle své vlastní povahy, protože je lhář a otec [lži].“ (Jan 8:44, PNS)

Zde je skutečně nutné prostudovat nejprve kapitolu 14. Ďábel z knihy „Projekt lidstvo“, aby se skutečně eliminovaly tradiční mystické a lidové představy, spojované s touto veličinou. Podobně se pak vyjadřuje i kniha Zjevení:

„Znám tvé soužení a chudobu, ale jsi bohatý a rouhání těch, kteří říkají, že oni jsou Židé, a přece nejsou, ale jsou synagógou Satanovou. … Pohleď, chci dát ty ze Satanovy synagogy, kteří říkají, že jsou Židé, a přece nejsou, ale lžou; pohleď, chci je přimět, aby přišli a vzdali poctu před tvýma nohama, a přiměji je, aby poznali, že jsem si tě zamiloval.“ (Zjevení 2:9 a 3:9, PNS)

„JHWH výrok k mému pánu je: ´Posaď se po mé pravici, dokud ti nepoložím tvé nepřátele jako podnož k tvým nohám. Prut tvé síly vyšle Jehova ze Sionu [a řekne]: ´Podmaňuj uprostřed svých nepřátel.´" (Žalmy 110:2, PNS)

Mocenské zaslíbení a ambice židovského národa náhle přebírají křesťané. Nové myšlenky a duch, které přinesl Kristus, se ukazují být velmi životaschopné a křesťané „zespod“ infiltrují celou mocenskou strukturu Římské říše, podmaňují si jí a šíří se dále všemi směry.

DOBÝVÁNÍ SVĚTOVÉ MOCI NEVOJENSKÝMI PROSTŘEDKY - 3. část