DOBÝVÁNÍ SVĚTOVÉ MOCI NEVOJENSKÝMI PROSTŘEDKY - 2. část
Křesťané dbající evangelia a přikázání Kristova se ve středověku doslova štítili pracovat s penězi - půjčovat na úrok. Kristovo přikázání jim to přímo zakazuje.
„Naopak dále milujte své nepřátele a čiňte dobro a půjčujte [bez úroku] a nedoufejte, že něco [dostanete] zpět; a vaše odměna bude velká a budete syny Nejvyššího, protože je laskavý k nevděčným a ničemným.“ (Lukáš 6:35)
Křesťané proto tuto „nečistou“ práci celkem ochotně svěřili Židům. To je historický fakt, který si lze snadno ověřit v kterémkoliv zdroji historických informací. Královští bankéři a bankéři vůbec se prvně rekrutovali z řad Židů.
Pozn. V křesťanském středověku tvořil výjimku snad jen řád Templářských rytířů, který se velmi úspěšně zabýval i bankovnictvím. Jeho bohatství = moc tak vzrostly nebývalou měrou. Podobnost jejich osudu s osudy Židů sužovaných pogromy je „čistě náhodná“.
Židovská elita se po skutečně mnoho generací velmi úspěšně věnovala obchodu (např. Praha byla v 6. století původně obchodní židovskou osadou) bankovnictví a později průmyslovému podnikání. Díky své nesporné obratnosti a již kumulovanému bohatství byli jedni z prvních, kdo později zakládali velké průmyslové podniky, železnice, těžařské společnosti atd.
Tak se nám zde po několika staletích vývoje a podnikání objevují ultrabohaté rodiny jako Rockefellerové, Rothschildové, Morganové, Warburgové, Schiffové, Kuhnové, Loebové, Gunsbergové, Rosenbergové, Oppenheimové, Golgschmidtové, Mendelsohnové atd. atd. Rodiny působící v Británii, USA, Francii, Německu a Rusku. Rodiny, které zbohatly nejprve především bankovnictvím, obchodem se zlatem a drahokamy a později velmi pohotově využily rozvoje techniky k průmyslovému podnikání, těžbě surovin a jejich monopolizaci. To vedlo k dalšímu, nyní již raketovému růstu jejich bohatství.
To jsou všechno prostá historická fakta. Židům totiž jejich zákon nejenže půjčování na úrok nezakazoval, ale co se týká ostatních „národů“, dokonce zasliboval:
„Vždyť ti Hospodin, tvůj Bůh, požehná, jak ti řekl. Budeš poskytovat půjčky mnohým národům, ale sám si nebudeš vypůjčovat. Budeš ovládat mnohé pronárody, ale tebe neovládnou.“ (5. Mojžíšova 15:6, EP)
„Hospodin otevře svou štědrou pokladnici, nebesa, aby v pravý čas dal tvé zemi déšť a požehnal každé práci tvých rukou. Budeš půjčovat mnohým pronárodům, ale sám si nebudeš muset půjčovat. Hospodin tě učiní hlavou, a ne chvostem, budeš vždycky stoupat výš, a neklesneš níž, budeš-li poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha.“ (5. Mojžíšova 28:12, EP)
Jakkoliv je Židovstvo rozděleno na mnohé frakce a mnoho Židů je sekularizovaných (světských, nevěřících) zdá se, že mnohá starozákonní zaslíbení jsou s podivuhodnou razancí uváděna v život - včetně obnovení státu Izrael. Zde dokonce zřejmě i přesně podle časového harmonogramu uvedeného v knize Daniel.
Pozn. Při výpočtu obnovení svobodného židovského království jsou problémy se stanovením dobytí Jeruzaléma Nabuchodonozorem a ukončení starého židovského království. Existují minimálně dvě možná data (rok 586 př. n. l. nebo rok 607 př. n. l.) Dalším předmětem diskuse je, zda se má počítat s lunárním rokem o 360 dnech, nebo s běžným rokem o 365 dnech. Metafora se týká poražení stromu, jehož koruna se dotýká nebes a jeho spoutání železnými a měděnými okovy. Jeho spoutání má trvat sedm let (časů). Primárně je u Daniela uplatněn na krále Nabuchodonozora. Mnoho atributů ale poukazuje na obecné tzv. „království nebeské“ (Boží) o němž hovořil Ježíš a jež bylo původně zaslíbeno Židům. Podle prorockého počítání den za rok představuje sedm let (časů) interval 2520 nebo 2555 roků do obnovení „království“ - tzv. „konce času pohanů“. Při zvolení vhodných parametrů vychází skutečně rok 1948 (2555 - 607). Při tak velkém časovém rozpětí by tato shoda byla skutečně podivuhodná. (Ezekiel 21:26,27; Daniel 4:7-14; Lukáš 13:18,19; Lukáš 21:24)
Je to jen náhoda? Židům je bankéřství přímo zaslíbeno v Tóře! A to dokonce jako nástroj k získání nadvlády nad národy.
Nelze jistě tvrdit, že světovou elitu tvoří pouze Židé, ale některé zmiňované rodiny jsou velmi pravděpodobně nejbohatší na světě a lze předpokládat, že udávají tón.
Navíc monopolizace světového bohatství je stále probíhající a velmi netransparentní proces. Zvláště za posledních asi 30 let došlo k prudké diferenciaci příjmů - ve prospěch nejbohatších elit. Prakticky všechny velké podniky jsou dnes obchodovatelné a množství z nich již několikrát změnilo majitele. Lze jen odhadovat, kdo má dostatek prostředků k postupnému skupování a koncentraci světového bohatství a výrobních prostředků.
Plány na ovládnutí světa?
Na začátku 20. století otřáslo světem zveřejnění tzv. Protokolů sionských mudrců. Mělo jít údajně o únik informací z Basilejského zakládajícího kongresu sionistů v roce 1897. Protokoly byly postupně zveřejněny v mnoha světových jazycích, vyvolaly velký rozruch, vlnu diskusí, spekulací a antisemitismu. Popisovaly totiž množství probíhajících procesů, prognózy světového politického, duchovního a ekonomického vývoje a zařazovaly vše do rámce globální židovské (sionistické) konspirace.
Židovská strana se pochopitelně proti Protokolům důrazně ohradila a prohlásila je za podvrh, padělek. Důkazem mělo být dílo francouzského autora Maurice Joliho, který v roce 1864 vydal v Paříži knihu „Dialog mezi Machiavellim a Montesquiem v pekle“. Kniha skutečně obsahuje značnou část myšlenek a textu Protokolů, místy dokonce doslovně. Na první pohled se to tedy skutečně jeví tak, jako by Protokoly byly víceméně pouze jakýmsi plagiátem Dialogů. Židovská rada se obrátila v roce 1934 na soudní dvůr v Bernu, v neutrálním Švýcarsku, aby si nechala úředně potvrdit, že Protokoly sionských mudrců jsou štvavý antisemitský brak a padělek. Soudní dvůr v Bernu si proto vyžádal znalecký posudek od odborníka na tyto otázky, podplukovníka ve výslužbě Ulricha Fleischhauera. Díky tomu máme dnes poměrně velmi obsáhlou studii analyzující celou problematiku historie, pozadí vzniku a obsahu jak Dialogů (včetně jejich autora Maurice Joliho) tak i Protokolů. Problém není tak jednoduchý, jak by židovská oponentura ráda tvrdila. V následující stati se pokusíme stručně shrnout důležité body posudku. Pravda se musí nakonec obhájit sama. Jde jen o to, zda jí k tomu dáme příležitost.
Stanovisko podplukovníka Fleischhauera
Ulrich Fleischhauer se pustil v prvé řadě do objasnění otázky, kdo to byl vlastně Maurice Joly. A jak je možné, že jeho spisek obsahuje tolik závažných znalostí a informací, které se později objevují v Protokolech. Už při povrchním čtení jak Dialogů, tak Protokolů je totiž čtenáři zřejmé, že přes své stáří jsou obsažené informace téměř neuvěřitelně aktuální.
Pozn. Svět se vyvíjí prakticky věrně podle principů zde popsaných. Např. Adolf Hitler na otázku, co si myslí o pravosti Protokolů, se vyjádřil v tom smyslu, že pro něj není důležité, zda Protokoly jsou nebo nejsou podvrhem. Důležité je, že se jejich obsah naplňuje. Zůstává otázkou, co je příčinou čeho - zda vývoj v Evropě pouze inspiroval „Protokoly“, či naopak je evropský vývoj následkem moci lobby, stojící za „Protokoly“.
Vše je navíc napsáno s hlubokými znalostmi sociologie, principů ekonomie, lidské psychologie i psychologie davu - znalostmi až osvícenými.
Fleischhauer pátral v dostupných historických pramenech a archivech francouzského tisku. Zjistil, že Maurice Joly nebyl obyčejný Francouz. Byl židovského původu (dokonce kryptožid), zednář, socialista a revolucionář. Dále uvádíme (modře) doslovný výtah z jeho posudku:
„Joly se narodil 19. července 1831 v Lons-le Saulnier, departement Jura, a byl katolického vyznání. Jeho matka byla Italka jménem Florentine Corbara, otec Philippe Lambert Joly, generální rada v departementu Jura. Joly sám píše, že jeho otec pocházel ze španělské rodiny (autobiografie Maurice Jolyho, M. Joly, son passé, son programme, par luimême, Paříž 1870).
Podle údajů znalců židovské otázky pocházel Joly z rodiny maranů
Pozn. „Marani” (někdy také „marrani”) byli španělští Židé, kteří se v 15. - 17. stol. nechávali pokřtít, ale ve skutečnosti zůstávali nadále mosaickými (mojžíšskými) Židy, čímž mezi Nežidy vyvolávali zmatení a nejistotu. Následkem vzrůstu židovského vlivu ve světě, zvláště po portugalské a španělské revoluci, značný počet těchto maranů otevřeně znovu přestoupil k mojžíšskému vyznání. Lambert je běžným židovským jménem ve Francii.
a byl španělský Žid katolického vyznání s francouzským státním občanstvím. Maurice Joly se později stává právníkem v Paříži, kde udržuje přátelské styky s tehdejšími židovskými veličinami Karlem Marxem a Isaacem Adolphem Crémieuxem.
Roku 1864 napsal Joly svou známou knihu Dialogy, která se tak rozporně proslavila a za níž dostal patnáctiměsíční trest vězení. Joly sám v autobiografii píše, že byl sice vychováván matkou katoličkou, ale že se časem katolicismu odcizil a byl později socialistou, revolucionářem (Je suis révolutionnaire) a jakobínem (Je suis jacobin). Poté, co vyšel z vězení, vydával časopis Le Palai. Uvádí, že se na tomto podniku znamenitě podílel I. A. Crémieux, který byl tehdy prezidentem Alliance Israélite Universelle. (Crémieux fut un demes premiers actionnairs-fondateurs.)
Když r. 1870 německá vojska obléhala Paříž a vznikla vláda národní obrany pod vedením generála Trochu, byl Joly jedním z čelních revolucionářů, kteří se pokoušeli vládu svrhnout.“
Ulrich Fleischhauer dále píše:
„Odvažuji se tvrdit a prokázat, že Jolyho kniha není pouze satirou na Napoleona III., ale že jí Joly sledoval další, mnohem vyšší cíl. Pečlivý rozbor obsahu knihy mi dovolil dojít k závěru, že přináší směrnice pro politiku, kterou má následovat židovské zednářstvo na své cestě k dosažení světového panství.
Zda a jak dalece přitom Joly spolupracoval i se svým kolegou v advokátské praxi, s vysokostupňovým zednářem a zakladatelem Alliance Israélite Universelle, nemohu jako znalec před soudem zatím ještě dokázat. Ale důkaz o tom, že jeho kniha obsahuje směrnice k získání světovlády, nám poskytuje samotný Joly v předmluvě a na posledních dvou stranách závěrečného dialogu, jehož tajuplný smysl dosud nebyl v žádné práci o Protokolech zmíněn a zpracován. Začátek a závěr Jolyho knihy jsou tak významné, že považuji za nezbytné uvést zde doslovný překlad. Cituji:
„Stručný úvod. Tato kniha obsahuje myšlenky, které mohou platit pro všechny vlády, ale přesto sleduje jistý, přesný cíl: Představuje specifický politický systém, který ve své praktické podobě ani na jeden jediný den nedoznal žádnou změnu od počátku své intronizace. Spis není pamfletem ani hanopisem. Rozum moderních národů je příliš zcivilizovaný, než aby dokázal pochopit nemilosrdné pravdy současné politiky. Neobvykle trvalé pokračování jistých úspěchů civilizace je schopno samo o sobě zničit smysl pro slušnost a čest, ale veřejné svědomí stále ještě žije a jednoho dne se nebesa budou zabývat hrou, která je proti nim sehrávána.
O jistých skutečnostech a principech lze uvažovat a soudit mnohem lépe tehdy, jsou-li nazírány mimo obvyklý rámec, v němž se nám ukazují. Zde v této knize je vše předvedeno jako fikce, a bylo by zbytečné dávat k ní čtenáři klíč. Jestliže má mít kniha význam, má-li v sobě skrývat nějaké poučení, pak ho musí čtenář pochopit sám, aniž bychom k tomu podávali nějaký výklad. Nemá smysl se ptát, čí ruka psala tyto řádky; dílo jako toto je vždy poněkud neosobní. Apeluje na svědomí, pojímá v sobě celý svět a postupně se uskutečňuje. Autor zde ustupuje do pozadí, protože je pouze tím, kdo zpracoval myšlenku, která je společným statkem obecného poznání, autor je pouze více nebo méně skrytým spolutvůrcem na tomto spolku s dobrem.”
Tolik z Maurice Jolyho. Abychom pochopili tajuplný význam tohoto úvodu, lépe řečeno abychom pochopili autorovu dvojsmyslnost, musíme si úvod knihy ještě doplnit o jeho slova v závěru. Na str. 322 se Montesquieu, který dal již dříve opakovaně najevo svou nevoli nad Machiavelliho rozvratnými názory, konečně ptá:
Mont.: „Je už ten strašlivý sen u konce?”
Mach.: „Sen! Ach Montesquieu! Roztrhej svou knihu a běduj! Popros Boha, ať ti na nebesích dovolí zapomenout na sebe sama, protože nyní se blíží strašlivá pravda, jejíž předtucha se tě už zmocňuje. Co jsem ti říkal, je všechno jiné než sen!”
Mont.: „Co mi chceš ještě ukázat, copak to nestačilo?!”
Mach.: „Věz, že všechno, co jsem ti vylíčil, celá ta souhra příšerných věcí, před nimiž duch poděšeně couvá, dílo, které mohlo vykonat jen samo peklo, to všechno zde je už hotové, všechno je už k dispozici, to všechno už hledí tváří v tvář slunci, v přítomné hodině a na jistém místě toho světa, který jsme svou smrtí opustili.”
Mont.: „Ale kde...”
Mach.: „Ne, to se nedozvíš, protože by to byla tvoje druhá smrt!”
Mont.: „Zapřísahám tě, mluv!”
Mach.: „Tak dobrá...”
Mont.: „Co se to děje...!”
Mach.: „... Je pozdě, nevidíš, že mě uchvátil vír a odnáší odtud?”
Mont.: „Machiavelli...!”
Mach.: „Pohleď na ty stíny, které nás míjejí a klopí zrak. ... Poznáváš je? To jsou přece ti proslavení, kteří vyvolali nepřejícnost a závist do celého světa! V této hodině požadují od Boha svoji otčinu nazpátek...”
Mont.: „Velký Bože, Machiavelli, za čím to vlastně stojíš...?”
Tímto výkřikem vyděšeného Montesquieua také Jolyho kniha končí. Tajemství zůstává nevysloveno.
Co je to za ono jisté místo na světě, kde byl již roku 1864 po ruce kompletně hotový tajný plán, co je ona souhra příšerných věcí, dílo samotného pekla?
Pro pařížský trestní senát, který Jolyho odsoudil, byla odpověď jednoduchá: Joly svojí knihou mínil Francii a vládu Napoleona III.
Jinak ovšem soudil autor Protokolů sionských mudrců. Věděl velmi dobře, že Joly nenapsal jen satiru na Napoleona III., ale že současně (a především) ve své knize stanovil principy pro jednání židovských zednářů s cílem dosažení světovlády.
Připomeňme si, že krátce před tím, roku 1860, založil Isaac Adolphe Crémieux zmíněnou Alliance Israélite Universelle za účelem dokonalejšího sdružení Židů všech zemí. Roku 1861 byl Crémieux zvolen předsedou Alliance Israélite Universelle. Při této příležitosti píše Archives Israélites 1861, č. 25, na str. 514-520 mimo jiné toto:
„Musí přijít a rozvíjet se mesianismus nové doby. Jeruzalém nového řádu, svatě spočívající mezi Východem a Západem, musí nastoupit na místo dvojí říše císařů a papežů. Sotva Alliance Israélite zahájila svoji činnost, již můžeme všude vidět stopy její působnosti. Neomezuje se pouze na náš vlastní kult, obrací se ke všem, chce proniknout do všech náboženství tak, jako pronikla do všech zemí. Národnosti musí zmizet! Náboženství musí zaniknout! Izrael ale nikdy nezanikne, neboť tento malý národ je vyvolencem Božím.”