MOJŽÍŠSKÝ ZÁKON A VÝKUPNÍ OBĚŤ
K
ristova výkupní oběť a její hlubší logický smysl je noční můrou teologů. Spory o ni se vedou po staletí. Paradoxní přitom je, že jde o jeden z pilířů křesťanské nauky - pilíř, kterému v podstatě není moc rozumět. Opět se proto překlenuje spíše mystikou. Zcela pochopitelně tento problém nedává spát ani nám. Pokusme se nastínit její smysl z pozice, kterou nám dává naše poznání osvobozené od nánosů tradice.
PROČ MUSEL JEŽÍŠ ZEMŘÍT
Vysvětlení smyslu Ježíšovy smrti má v Novém zákoně, dalo by se říci, několik úrovní. Nejjednodušší jsou spíše poetická, která nevysvětlují vůbec nic:
„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3:16 EP)
Dále je velmi rozšířené chápání oběti jako výkupné:
„… Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé."
(Matouš 20:28 EP)
Vykoupení Izraele Bohem byl totiž ve starozákonních dobách poměrně frekventovaný teologický a liturgický motiv od dob vysvobození (vykoupení) z Egypta:
„Ale protože vás Hospodin miluje a zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům, vyvedl vás Hospodin pevnou rukou a vykoupil tě z domu otroctví, z rukou faraóna, krále egyptského.“ (5. Mojžíšova 7:8 EP)
„Což právě ty jsi nevysušila moře, vody obrovské propastné tůně, a nezřídila v mořských hlubinách cestu, aby vykoupení mohli přejít?“ (Izajáš 51:10)
„Svým milosrdenstvím jsi vedl tento lid, který jsi vykoupil, provázel jsi jej svou mocí ke své svaté nivě.“
(2. Mojžíšova 15:13)
„Seslal svému lidu vykoupení, ustanovil navěky svou smlouvu; svaté, bázeň budící je jeho jméno.“
(Žalmy 111:9 EKU)
„Čekej, Izraeli, na Hospodina! U Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení, …“ (Žalmy 130:7)
„Nebude tam lev, dravá zvěř na ni nevstoupí, vůbec se tam nevyskytne, nýbrž půjdou tudy vykoupení.“
(Izajáš 35:9)
„Nazvou je "Lid svatý", "Hospodinovi vykoupení". A tebe nazvou "Vyhledávaná", "Město neopuštěné".
(Izajáš 62:12)
„Bůh vykoupil jeho duši, aby neodešla do jámy, jeho život smí hledět na světlo.“ (Job 33:28)
Z tohoto důvodu se lze domnívat, že akt Ježíšovy oběti byl ztotožněn z touto starozákonní vizí či příslibem. V ranné církvi byla Kristova oběť pravděpodobně chápána jako pokračování a či naplňování této starozákonní ideje. Je to vysvětlení, které se takříkajíc samo nabízí.
Podobně se například evangelisté často i v mnoha jiných případech odvolávají při neobvyklých událostech Ježíšova života na Starý zákon - nutno podotknou, že někdy dokonce i zjevně nesprávně. Lidová zbožnost si s teologickou přesností hlavu příliš nelámala. Pro ni toto vysvětlení zcela vyhovovalo a lze je akceptovat, protože nejde proti smyslu věci a rámcově snad i spadá to podobné právní kategorie. Používal ho i apoštol Pavel při běžných apelacích nebo poučeních.
Pokud ovšem chceme pochopit o co v případě obětovaní Ježíšova života skutečně šlo, může být toto vysvětlení poněkud zavádějící - je totiž příliš zjednodušené.
TEOLOGICKÁ VYSVĚTLENÍ
Vyšší úrovní novozákonních vysvětlení Kristovy oběti jsou pak teologická vysvětlení v novozákonních knihách jako např. Petrovy epištoly, evangelia, kniha Zjevení, ale především potom v Pavlových dopisech.
Prvním teologizujícím vysvětlením je přirovnání Kristovy oběti ke krvavým starozákonním obětem, což je opět snaha zařadit Ježíšovu smrt do starozákonní kompozice:
„Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.“
(Matouš 26:28 EP)
„Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy.“ (Římanům 3:25)
„Ale když přišel Kristus, velekněz, který nám přináší skutečné dobro, neprošel stánkem zhotoveným rukama, to jest patřícím k tomuto světu, nýbrž stánkem větším a dokonalejším. A nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení.“ (Židům 5:8)
Kniha Židům 5-10 kapitola přináší vůbec velmi vyčerpávající apologii Kristovy oběti jako aktu završujícího celou starozákonní éru chrámových obětí. Z hlediska historicky-sakrálního lze tuto interpretaci snad přijmout, ale o nějakém praktickém či funkčnm smyslu oběti se zde opět nedozvídáme téměř nic. Starozákonní oběti totiž měly smysl jako prostředek správní Lze je chápat jako prostředek k udržení ještě velmi nedospělého společenství v pokoře a podřízenosti vůči celému správnímu systému starověké společnosti. Všechny starověké společnosti fungovaly principielně podobně. (ustanovení Zákona) a dále sakrálně-didaktický Oběti a Zákon měly židy školit, poukazovat na určité společenské a duchovní spojitosti, a tak jim pomáhat duchovně růst.. Tento smysl je snad příhodný pro ovce, kozy nebo holuby - ale pro Syna Božího? Je možné, že by Bůh byl jen tak dogmatický byrokrat?
Teologie je ale zvědava právě na nějaký hlubší smysl Kristovy oběti, odpovídající hlubokému duchu jeho poselství. Takže vzniká otázka, neskrývající zklamání - je to už skutečně vše?
PAVLOVA TEOLOGIE
Zcela jinak přistupuje k teologii apoštol Pavel. Jeho přístup je velmi fundovaný a dnes bychom řekli až vědecký. Měl k tomu koneckonců předpoklady díky svému daru a vynikajícímu vzdělání. Sám vysvětluje, že lidské poznání má několik úrovní a že nejvyšší úroveň - hluboká moudrost je přístupná pouze nemnohým.
„Máme o něm mnoho co říci, a je [to] těžké vysvětlit, protože jste otupěli ve svém slyšení. Ačkoli byste totiž skutečně měli být vzhledem k času učiteli, opět potřebujete, aby vás někdo vyučoval od počátku základním věcem Božích posvátných prohlášení; a stali jste se jakoby těmi, kteří potřebují mléko, a ne hutný pokrm. Ale hutný pokrm patří zralým lidem, těm, kteří používáním cvičili svou vnímavost, aby rozlišovali mezi správným a nesprávným. (Židům 5:11,12,14 PNS)
„Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě, nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství …“ (1. list Korintským 2:6,7 EP)
PRVNÍ STOPA
Na stopu skutečného smyslu Kristovy oběti nás přivádí teprve až následující Pavlův text v dopise Římanům:
„Například vdaná žena je vázána zákonem ke svému manželovi, dokud je naživu; jestliže však její manžel zemře, je propuštěna ze zákona svého manžela. Tak by tedy za života svého manžela byla označena jako cizoložnice, kdyby se stala [ženou] jiného muže. Jestliže však její manžel zemře, je volná od jeho zákona, takže již není cizoložnicí, jestliže se stane [ženou] jiného muže. Tak i vy, moji bratři, jste byli prostřednictvím K r i s t o v a těla umrtveni vůči Zákonu, abyste připadli někomu jinému, tomu, kdo byl vzbuzen z mrtvých, abychom přinášeli ovoce Bohu.“ (Římanům 7:2-4 PNS)
Pavel zde uvádí jednoduchý právní princip, a sice ten, že smlouva uzavřená mezi dvěma smluvními stranami je platná pouze po dobu jejich života. Pokud jeden z aktérů zemře, žijící strana již není smlouvou vázána. Shodnou myšlenku uvádí i následující text Kolosanům:
„Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž.“
Koloským 2:14 EKU)
To by ovšem znamenalo jednu velice překvapivou věc - Kristus by musel představovat jednu ze smluvních stran Mojžíšské smlouvy zákona! Je něco takového možné? ¨
STAVITEL BOŽÍHO DOMU
V podstatě jsme již tuto možnost rozebírali v předchozích kapitolách. Syn člověka který se v historických dobách objevuje v Písmech jako Henoch a později Melkisedek je identifikován také jako (duchovní) Skála, ze které pili Izraelité na poušti:
„Chtěl bych vám připomenout, bratři, že naši otcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem … a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.“
(1. list Korintským 10:4 EKU)
… a nyní srovnejme:
„On je Skála. Jeho dílo je dokonalé, na všech jeho cestách je právo. Bůh je věrný a bez podlosti, je spravedlivý a přímý.“ (5. Mojžíšova 32:4 EKU)
„Živ je Hospodin! Buď požehnána moje skála, vyvýšen buď Bůh, má spásná skála!“ (2. Samuelova 22:47 EKU)
„Kdo je Bůh krom Hospodina, kdo je skála, ne-li Bůh náš!“ (Žalmy 18:32 EKU)
„Jen on je má skála, má spása, můj nedobytný hrad, mnou nic neotřese.“ (Žalmy 62:7 EKU)
nebo:
„O Synovi však: ,Tvůj trůn, Bože, je na věky věků a žezlo práva je žezlem tvého království. … A dále: Ty, Pane, jsi na počátku založil zemi, i nebesa jsou dílem tvých rukou.“ (Židům 1:8,10 EKU)
Tento Syn člověka se nám tedy objevuje v době uzavření Mojžíšské smlouvy jako doprovod Izraelců a pojmově se kryje i s Božstvem JHVH, jehož byl součástí. A dále srovnejme:
„Proto, bratří, vy, kteří jste svatí a máte účast na nebeském povolání, hleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše: byl věrný tomu, kdo jej ustanovil, jako i ,Mojžíš byl věrný v celém Božím domě`. Ježíš je však hoden větší slávy než Mojžíš, tak jako stavitel domu je víc nežli dům sám. Mojžíš byl věrný v celém Božím domě, ale jen jako služebník, který měl osvědčit to, co teprve bude vysloveno. Kristus však jako Syn je nad celým Božím domem …“ (Židům 3:1-6 EKU)
A zopakujme si znovu:
„Proto praví toto Panovník Hospodin: "Já to jsem, kdo za základ položil na Sijónu kámen, kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpevnější; kdo věří, nemusí spěchat.“ (Izajáš 28:16 EKU)
„Ježíš jim řekl: "Což jste nikdy nečetli v Písmech: ,Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích`?“ (Matouš 21:42 EKU)
Ježíš je zde dále skutečně identifikován jako stavitel - zakladatel a zároveň i završitel stavby Božího domu, jímž byl v první smlouvě izraelský národ. To je v souladu s tím, co uvádí dopis Židům 3:1-6.
Nyní po informacích obsažených v těchto zprávách si lze skutečně představit, že tento Syn člověka, který se v evangeliích objevuje jako Kristus skutečně mohl participovat jako součást smluvní strany JHVH při uzavření Mojžíšské smlouvy na Sinaji. Nebo tuto pravomoc jako Syn zcela zdědil (byla na něj zcela přenesena?):
„Ačkoli byl Syn, naučil se poslušnosti z toho, co vytrpěl; a když byl učiněn dokonalým (teprve zde lze předat tak závažnou pravomoc Z textu ovšem není zjevné v kterou konkrétní dobu se tak stalo.), stal se odpovědným za věčnou záchranu všech těch, kteří ho poslouchají…“
(Židům 5:8-9 PNS)
Tímto poznatkem ovšem není problém ještě zcela vyřešen. Zůstává otázka, proč musela být smlouva zákona ukončena až takto krajním způsobem.
2.část