MOJŽÍŠSKÝ ZÁKON A VÝKUPNÍ OBĚŤ - 2.část

SELHÁNÍ VÝCHOVNÉHO PROGRAMU
V předchozích kapitolách jsme se již zabývali existencí závažných sporů ohledně člověka ve vyšších úrovních nebes. V době opětovného příchodu Syna na zem zde měl být připraven národ, který měl být schopen akceptovat nové myšlenky, nové úkoly nového ducha - židovský národ. Měl to být právě Zákon, který měl připravit cestu tomuto pomazanému:
„Proč potom Zákon? Byl přidán, aby učinil zjevnými přestupky, dokud nepřijde semeno, jemuž byl dán slib; a byl předán skrze anděly rukou prostředníka. Zákon se  tedy  stal  naším vychovatelem vedoucím ke Kristu, abychom byli prohlášeni za spravedlivé díky víře.“ (Galatským 3:19,24 PNS)
Proces výchovy pomocí Zákona ale selhal a nepřivedl židovský národ k požadovanému cíly. Židé místo toho nakonec svého pomazaného odmítli a nechali zabít.
Dnes ale z historie práva a z právní praxe víme navíc další závažnou okolnost - totiž tu, že pro lidskou společnost prakticky nelze vytvořit optimální zákon - je to prostě nemožné. Zákony se musí podle vývoje společnosti stále upravovat a jejich dodržování a vymáhání představuje ještě další nadřazený problém. Spravování lidské společnosti psaným zákoníkem je spíše nouzové řešení, udržující sice pořádek, ale nemající příliš velký vliv na její povznesení, o jejím vývoji vpřed vůbec nemluvě. Společenský vývoj litera zákona (v praxi byrokratismus) spíše brzdí Toto platí dokonce i v případě světského správního zákona. Židovský Zákon měl navíc povahu sakrální, řešil i vztahy mezi Bohem a lidmi. Bojoval v přestupky v duchovní rovině. Ukazuje se, že litera zákona obecně lidi spíše kazí - lidé se učí ji obcházet. V praxi je právník hodnocen spíše za to, jak dokáže právo obejít - jak ve sporu zvítězit. Tedy ne za to, jak právo prosazuje. Hovoří se proto o právu přirozeném (skutečném) a právu formálním (pouze předpis nebo jeho interpretace). Osvícení znalci práva volají o nutosti internalizace práva - výchově člověka k ochotnému respektování užitečných právních norem.    .
Na počátku první smlouvy (Mojžíš) pravděpodobně ještě nebylo v této otázce zcela jasno. Lidská společnost je odlišná ode všech předchozích. Lidská psychika má jinou, novou architekturu. Vznikl tedy spor - kde je chyba? Proč se vývoj vzorového národa nedaří? Zákon sám případné selhání svaloval zcela na bedra druhé, zákonu zavázané strany.
„Ti však, kteří spoléhají na skutky zákona, jsou pod kletbou, neboť stojí psáno:  ,Proklet je každý, kdo nezůstává věren všemu, co je psáno v zákoně, a nečiní to.`“ (Galatským 3:10 EP)
Zákon byl jako výchovný a nápravný prostředek koncipován velmi důsledně. Dodržování zákona bylo vymáháno postupným stupňováním sankcí - od přírodních a epidemických pohrom, přes vojenské intervence až k rozehnání Židů do světa. Pokud ani to by nezjednalo nápravu, mělo být trestem nejvyšším naprosté vyhlazení smluvního národa.
Tím by ovšem končila i naděje pro celé lidstvo. Nebesa doposud patrně neznala jinou metodu kultivace společnosti a Kristus svými slovy potvrzuje, že záchrana (světa) pochází ze Židů. Pravděpodobně to vysvětluje Ježíšovo až zoufalé úsilí o jejich obrácení, jeho pláč nad Jeruzalémem atd.  
Každá stvořená civilizace totiž musí růst - je růstem přímo nadána. Podmínkou je ovšem to, že musí růst zdravě, optimálně a udržitelně (enviromentálně).
Je jen logické, že pokud se v ní takový růst nepodaří nastartovat, stává se její růst zhoubným - jak pro ni samotnou, tak pro civilizace již existující.
S růstem je totiž dříve či později spojen i vědecko-technický rozvoj a tím pádem i stále narůstání moci. Pokud by její růst a vývoj byl duchovně zhoubný, i permanentně narůstající moc by se pak mohla stát zhoubnou.
Jakkoliv se nám tedy zdají sankce Mojžíšského zákona tvrdé, ve světle tohoto zjištění je zcela zjevné, že tato opatření jsou nezbytná - je zde přímá spojitost s posledně rozebíraným tématem Bázně Boží.
KRITICKÝ BOD HISTORIE - NUTNOST NEJVYŠŠÍ GARANCE
Po selhání Zákona jako vychovatele k Mesiáši se proto vzorový židovský národ a s ním potažmo i celé lidstvo dostává do kritické situace. Celý spasitelský program 1. smlouvy selhává - program celé židovské éry, věku počínajícího Abrahamem. (Ztrácí lidstvo formálně nárok na další existenci?)
Nejvyšší nebesa jsou však na tuto situaci připravena a na vzniklou otázku „kde je chyba“ reagují masivní intervencí ve prospěch lidstva: Za nedostatečný je prohlášen Zákon, nikoliv člověk!
„Kdyby služba levitských kněží, která vedla lid k poslušnosti zákona, přinesla  dokonalost, nač by ještě bylo třeba ustanovovat jiného kněze podle řádu Melchisedechova, a nezůstat při kněžství podle řádu Áronova?... Tím se ovšem ruší předchozí příkaz jako neúčinný a neužitečný zákon totiž nic nepřivedl k dokonalosti, avšak na jeho místo přichází lepší naděje, jejíž mocí přistupujeme až k Bohu. … „Kdyby totiž ta první smlouva byla bez vady, nebylo by třeba připravovat druhou. … A toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, praví  Hospodin:  Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Když Bůh mluví o nové smlouvě, říká tím, že první je zastaralá. Co je zastaralé a vetché, blíží se zániku.“ (Židům 8. kapitola)
„Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: ...Jako oběť za hřích  poslal  svého  vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích,…“ (Římanům 8:3 EP)
Takový krok ovšem vyžadoval garanci, aby mohl být obecně přijat ve všech nebesích.
SPORNÁ OTÁZKA A KOSMICKÝ ROZMĚR KRISTOVY OSOBY
V předchozích kapitolách jsme se pokusili vysvětlit, že v nebesích existoval už dávno před naším kritickým bodem vleklý spor o člověka - spor o jeho kvalitu a důvěru v perspektivní vývoj lidstva. Poukázali jsme na to, že člověk jako nové a odlišné stvoření nemá důvěru nižších nebes. Selhání židovského národa k důvěře v člověka pochopitelně příliš nepřidalo.
Jediný člověk, který dosáhl v prvním století (ve skutečnosti už ale mnohem dříve) dostatečné duchovní vyspělosti byl právě tento Syn člověka. Dosáhl tím postavení Božího syna a stal se i nositelem jména JHVH. Sám je člověkem (synem člověka) a proto sám může nejlépe rozumět lidské problematice. Získal potřebnou vážnost a respekt postupně ve všech úrovních nebes a postupně tak urovnává spory a nejednotu, které vyvolalo v nebesích stvoření člověka:
„...když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.“ (Efezským 1:10 EP)
Kromě garancí Nejvyšších nebes (autorů projektu lidstva) se proto jen on sám a jediný mohl stát přímým garantem zdárného vývoje člověka - čili nikoliv garantem teoretickým, ale garantem praktickým. Je přímo jedním z lidské rasy a získal si důvěru nebes. Tuto logickou syntézu podporují následující texty:
„Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: "Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku." Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Římanům 8:35 - 39 EP)
Lidstvo nadále zůstává pod přísným a kritickým dohledem:
"Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici.“ (Lukáš 22:31 EP)
OBĚTOVÁNÍ KRISTOVA ŽIVOTA JAKO SVĚDECTVÍ
Potřebnou garanci tedy poskytl jednak Nejvyšší a dále - a to velmi významně - jeho Syn (Ježíš Kristus), který se zaručuje za lidstvo, že selhání Zákona nedokazuje nenapravitelnost člověka. Toto své přesvědčení je ochoten dosvědčit až obětí nejvyšší:
„To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas.“ (1. list Timoteovi 2:3-6[EKU])
 Těmito kroky byla lidstvu vlastně vybojována možnost k zahájení nového, alternativního programu rozvoje a kultivace lidstva - program nové 2. smlouvy, jemuž říkáme křesťanství ...
 
„Představte si, že se vezme to nejlepší z židovství, to nejlepší z antiky a implantuje se to na polodivoké, barbarské evropské kmeny - germány, galy, sasy, slovany atd. Na základě toho rozkvete během pár staletí na evropském kontinentu nebývalá impozantní kultura. V malířství a sochařství postupně předčí i Řeky. Postaví paláce a katedrály nebývalé nádhery. Rozvine vědu a techniku téměř k dokonalosti - a v hudbě, v hudbě nemá vůbec srovnání!