KRISTUS - ROZŠIŘUJÍCÍ INFORMACE

V
e starověku hebrejský pojem „mašíjah“ (česky mesiáš, latinsky kristus) znamenal Bohem (JHWH - Jehovou) pomazaný. Pomazání znamenalo uvedení do funkce.
„Potom kněz, pomazaný (mašíjah, lat. Kristu), přinese trochu krve z toho býka do stanu setkání.“ (3 Mo 4:16 )
„Nakonec vylil trochu oleje pomazání Áronovi na hlavu a pomazal ho, aby ho posvětil.“ (3 Mo 8:12)
„Nyní vzal kněz Cadok roh oleje ze stanu a Šalomouna pomazal; a začali troubit na roh a všechen lid začal říkat: "Ať žije král Šalomoun!" (1 Kr 1:39)
„Řekl tedy (David) svým mužům: "Z JHWH stanoviska je nemyslitelné, abych já, já učinil tu věc svému pánovi, Jehovovu pomazanému (Saulovi), že bych proti němu napřáhl ruku; vždyť je JHWH (Jehovův) pomazaný (mašíjah, lat. kristus)." (1 Sam 24:6)
Staří Hebrejci chápali pomazání jako akt uvádějící krále nebo kněze do jeho funkce. Taková osoba se nazývala mesiášem a později latinsky kristem.
Proto nechal Pilát napsat na kříž nápis Iesus Nazaretus Rex Iudaorum (zkráceně INRI). Druhá funkce pomazaného - velekněz - byla v té době v Judeji permanentně obsazena. Proto nechat se prohlásit v době římské okupace mesiášem (kristem), znamenalo prohlásit se králem a byl to vážný politický zločin. Za ten byl Ježíš nakonec i ukřižován.
V podobném postavení pomazaného (král, kněz Nejvyššího) byl i starověký Melkisedek      
„A salemský král Melchizedek přinesl chléb a víno, a byl knězem Nejvyššího Boha.“ (1 Mo 14:18)
nebo i ten, jehož Bible nazývá později satanem.
„Jsi pomazaný cherubín, jenž přikrývá, a dosadil jsem tě. Byl jsi na svaté Boží hoře. Uprostřed ohnivých kamenů ses procházel.“ (Ez 28:14)
Pomazaný (mašíjah, mesiáš, kristus) je v Písmech funkcí (úřadem) nejvyššího společenského postavení.
JEŽÍŠ Z NAZARETA
Dále se tato funkce stala jménem (přívlastkem) Ježíše z Nazareta. A o tuto postavu nám půjde především. Proveďme nyní průřez celými Písmy a podívejme se, jaké informace o něm zde lze získat.
V hebrejských písmech jsou zvláštní statě, týkající se přímo Krista (tzv. protoevangelium)
„A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi  vzejde  ten,  jenž  bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných.“ (Mich 5:1 EP)
Co si měl starověký čtenář pod takovýmto prohlášením proroka Micheáše představit? V době Ježíšově jisté povědomí existovalo:
„A přece, podívejte se, mluví veřejně a nic mu neříkají. Nepoznali snad předáci s jistotou, že je to Kristus? Naopak, víme, odkud je tento člověk; ale až Kristus přijde, nikdo nebude vědět, odkud je."
 (Jan 7:26, 27)
Takto se podle evangelií vyjádřili obyvatelé Jeruzaléma - prostí Židé. Vezmeme-li v úvahu citát z Micheáše, je zřejmé, že Židé chápali tento text (nebo jemu podobné Židovská literatura se neomezuje jen na náš Starý zákon, je mnohem obsažnější) velmi přímočaře a logicky předpokládali, že tato osoba (zaslíbený Mesiáš) nebude mít běžný původ. Vznikla tradice, že jeho původ bude zcela neznámý.
Pak je už je velmi dobře rozumět stále stejným rozpakům Ježíšových krajanů, netrpělivě očekávajících Mesiášův příchod. V rozporu s jejich představu byl Ježíš jedním z jejich středu, člověk s běžnou minulostí a zázemím :
„Kde dostal ten člověk takovou moudrost a takové mocné skutky? Což  to  není  tesařův  syn?  Nejmenuje se jeho matka Marie a jeho bratři Jakub a Josef a Šimon a Jidáš? A nejsou všechny jeho sestry u nás?“  (Mat 13:55)
PRADÁVNÝ PŮVOD
Pojem věčný, který se u Micheáše objevuje, v biblických časech neznamenal matematické nekonečno, ale šlo o odvozené slovo od slova věk.
Poznámka: Jde o hebrejský výraz ´olam = věk, epocha. Jen pro zajímavost řecký ekvivalent je aion či kosmos, latinský seculum; moderní doba zcela odmítá metafyzické chápání světa a s takto dlouhými časovými periodami fakticky neoperuje.
Čili tento Kristus (pomazaný vládce) podle Micheáše měl mít původ na počátku nebo dokonce před počátkem tehdejší epochy.
Poznámka: Pro hebrejská písma (hebrejské myšlení) je zcela nemyslitelné, aby jakoukoliv osobu uplatňující se v lidském společenství situovala mimo naši planetu - do oblasti transcendentna (nebes) - jako tomu bylo v okolním antickém prostředí. Pojem nebesa a země v lidském dění (událostech, dějinách) jsou metaforami mocenského uspořádání. „A vložím ti do úst svá slova a jistě tě přikryji stínem své ruky, abych zasadil nebesa a položil základ země a řekl Sionu, ty jsi můj lid.“ (Iz. 51:16) Znovu uvádíme text, jeden z mnoha tohoto typu, kvůli křesťanům, kteří s pojmem nebesa (nebe) budou mít problémy, protože jsou tradičně zvyklí jej mylně chápat jako transcendentní prostředí Boží přítomnosti, do nějž touží odejít - v duchu antického, nikoliv židovského myšlení. Nebeský původ Kristův jakožto součást božské osoby příp. vtělený cherub, jsou pozdější mystické synkreze.
  V předchozích kapitolách jsme již vysvětlovali, že jde o osobu, která se v průběhu biblických dějin objevila nejprve jako Henoch a později jako Melkisedek. Dále jako Skála doprovázející Izrael při exodu z Egypta:
„… a všichni byli pokřtěni v Mojžíše prostřednictvím oblaku a moře; všichni pili týž duchovní pokrm a všichni pili týž duchovní nápoj. Pili totiž z duchovní skály, která je následovala, a ta skála znamenala K r i s t a.“ (1 Kor 10:4)
Abychom mohli vysvětlit k čemu v případě Ježíše z Nazareta konkrétně došlo, budeme muset opět nejprve vysvětlit některé základní pojmy.
TĚLO A KREV
Pojem „tělo a krev“ v novozákonní terminologii představuje tělesného člověka řízeného instinkty a emocemi, případně ještě chytrostí, - člověka živočišného a navíc člověka se zděděnou nedostatečností Zde nejsou myšleny tělesné nebo zdravotní vady, ale rysy mentálního a morálního charakteru. Bible je označuje termínem pokřivení, porušení atd. Vždy se vědělo, že se dědí nejen fyzické rysy jedince, ale i duševní sklony - zručnost, nadání a mravní sklony.  :
„Ježíš mu odpověděl a řekl: "Jsi šťastný, Šimone, synu Jonášův, protože ti [to] nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je v nebesích.“ (Mat 16:17)
„To však říkám, bratři, že tělo a krev nemohou zdědit Boží království, ani porušenost nezdědí neporušenost.“ (1 Kor 15:50)
Protipólem je pak člověk osvícený, u nějž došlo k probuzení ducha a k zásadní proměně hodnotového systému:
„… aby spravedlivý požadavek Zákona byl splněn v nás, kteří chodíme nikoli ve shodě s tělem, ale ve shodě s duchem. Ti, kteří jsou ve shodě s tělem, zaměřují totiž svou mysl na věci těla, ale ti, [kteří jsou] ve shodě s duchem, na věci ducha.“ (Řím 8:4,5)
TĚLO TĚLESNÉ A TĚLO DUCHOVNÍ
V Písmech se dále ve spojitosti s člověkem hovoří o dvou druzích těl. Hovořili jsme už o tom, že na počátku člověka mělo podle Písem dojít ke změně lidských těl ve fyziologickém ohledu - pojedením ovoce došlo k doplnění jeho funkcí o zvířecí instinkty a některé funkce byly pravděpodobně omezeny.
Naopak pojedení ovoce Stromu života mělo dojít k povýšení funkce těla minimálně pro schopnost trvalého život.
Tato idea se v Písmech udržela, respektive se znovu objevila - nyní už v Písmech křesťanských. Novozákonní text se dokonce na původní plán ani odvolává - jakoby tuto informaci čerpal odjinud. Např. Pavel, který tuto problematiku vysvětluje ve svých listech, tuto spojitost nikde neuvádí - neargumentuje jí, jako by si ji ani neuvědomoval, ačkoliv z komplexního pohledu je očividná.   
„Rozsívá se tělo tělesné, vstane tělo duchovní. (Jako) Jest tělo tělesné Některé překlady velmi svévolně nahrazují pojem tělesné tělo pojmy hmotné tělo (PNS) nebo přirozené tělo (EP). Takovými zásahy znemožňují přesnou interpretaci této problematiky. Pojem „tělesné, tělesný“ nemá nic co do činění s fyzikální podstatou člověka, ale týká se kvalit duchovních. Duchovní kvalita totiž může být jak kladná, tak i záporná. Příp. nulová. , (tak) jesti duchovní tělo. Takť i psáno jest: Učiněn jest první člověk Adam v duši živou: ale ten poslední Adam v ducha obživujícího. Však ne nejprvé duchovní, ale tělesné, potom duchovní.“ (1 Kor 15:46 KB)
„Vždyť víme, že kdyby se měl rozplynout náš pozemský dům, tento stan, máme mít stavbu od Boha, dům ne udělaný rukama, věčný v nebesích. V tomto obytném domě totiž vskutku sténáme a vážně toužíme obléknout ten pro nás [určený] z nebe, takže nebudeme shledáni nahými, až si jej skutečně oblékneme. My, kteří jsme v  tomto stanu, vskutku sténáme, protože jsme přetíženi; nechceme jej totiž svléknout, ale [chceme] obléknout ten druhý, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem. Ten, kdo nás vytvořil právě k tomu, je Bůh, který nám dal závdavek toho, co má přijít, totiž ducha.“¨  (2 Kor 5:1-5)
Celý tento text je poněkud metaforický, přesto v něm lze sledovanou ideu dobře rozeznat. Stávající tělesné tělo, které probuzeného duchovního člověka brzdí a které je navíc geneticky poškozené (porušené, tělo a krev) a způsobuje trápení, má být nahrazeno lepším (duchovním, pocházejícím z nebe, součást projektu 3. nebes).
Toho lze dosáhnout buď vzkříšením nebo i - jak zde píše - „převlečením“. A to právě velmi připomíná proces přeměny jako v případě pojezení ovoce Stromu života:
„A JHWH Bůh dále řekl: "Hle, člověk se stal jako jeden z nás v poznání dobrého  a  špatného,  a  aby  snad  nyní  nevztáhl ruku a skutečně nevzal [ovoce] také ze stromu života a nejedl a nežil po neurčitý čas " (1Mo 3:22)
Všimněme si, že „(On) nás vytvořil právě k tomu“ - toto tělo tedy odpovídá původnímu plánu. Získání toto těla je ale přímo podmíněno existencí ducha, jenž se má v lidech probudit a k němuž byli lidé predisponováni (závdavek ducha). Tentýž princip vysvětluje i v 1. listu do Korintu. Zde jen místo převlečení používá termín proměnění nebo oblečení :
„A právě jako jsme nesli obraz toho udělaného z prachu, poneseme také obraz toho nebeského. To však říkám, bratři, že tělo a krev nemohou zdědit Boží království, ani porušenost nezdědí neporušenost. Pohleďte, říkám vám posvátné tajemství: všichni neusneme [ve smrti], ale všichni budeme přeměněni ve chvíli, v okamžiku, během poslední trubky. Zazní totiž trubka a mrtví budou vzbuzeni neporušitelní a my budeme přeměněni. Co je totiž porušitelné, musí obléci neporušenost, a co je smrtelné, musí obléci nesmrtelnost.“ (1. Kor 15:49-53)
GENEZE KRISTA
Písma se netají s tím, že Kristus prošel přirozeným lidským vývojem. I v jeho případě tedy platí stará moudrost tvrdící, že žádný učený z nebe nespadl.
„A opět: Chci v něho důvěřovat. A opět: Já a malé děti, které mi JHWH dal. Protože  jsou  tedy  "malé  děti"  podílníky  na  krvi  a těle, on (Kristus) se také podobně  účastnil  těchže věcí, aby svou smrtí přivedl vniveč toho, kdo má prostředek k působení smrti, totiž Ďábla.“ (Žid 2:14)
Tento a dále i následující text nedvojznačně tvrdí že na počátku Kristus existoval v tělesné (živočišné) podobě:
„Ve dnech svého těla [Kristus] předkládal úpěnlivé prosby a také prosebné žádosti se silnými výkřiky a slzami Tomu, kdo byl schopen ho zachránit ze smrti, a pro svou zbožnou bázeň byl příznivě vyslyšen.“ (Žid 5:7, PNS)
Z tohoto textu se dozvídáme, že v době tělesné existence hrozila Kristu přirozená smrt, stejně jako všem ostatním lidem. V dopise Židům je jeho smrt pojatá zcela automaticky - mimořádná je jeho záchrana. Zde zjevně nejde o evangelijní příběh - tam Kristus sice rovněž prosí o odejmutí kalicha hořké smrti, ale ukřižování je vykonáno. Je to příběh Melkisedeka. [Kristus] v překladu PNS je vsuvka jeho autorů. Ekumenický překlad trestuhodně vsouvá dokonce „Ježíš“. Podívejme se, jak zní tentýž text i s kontextem v Českém studijním překladu:
 „Tak ani Kristus neoslavil sám sebe, když se stal veleknězem, neboť ho jím učinil ten, který mu řekl: Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil. Jak říká i na jiném místě: Ty jsi si kněz na věky podle řádu Melkisedekova. On ve dnech svého těla s hlasitým křikem a slzami obětoval modlitby a úpěnlivé prosby Tomu, který byl mocen ho zachránit ze smrti, a byl vyslyšen pro svou zbožnost (zbožnou úzkost). Ačkoliv byl Syn, naučil se poslušnosti tím, co vytrpěl. I dosáhl dokonalosti a stal se všem, kdo ho poslouchají původcem věčné záchrany.“ (Žid 5:5-9)
Podobné znění (a to ještě důrazněji) podporuje i Kralický překlad. Některé překlady se tuto stať pro, zdánlivou teologickou nesmyslnost, snaží retušovat.
Tento Melkisedek (rovněž pomazaný [kristus] - král a kněz Nejvyššího) tedy dostal dar trvalého života, jak dopis Židům uvádí dokonce třikrát:
Ačkoliv se pisatel knihy Židů vyhýbá napsat otevřeně, že Kristus (Ježíš Nazaretský) je vzkříšený Melkisedek, z logiky jeho popisu je to velmi zjevné - zvláště ze společného atributu trvalého života.
 
2.část