Badatelé Bible

ynkrezi židovského mesiáše s pohanským slunečním kultem, která se začíná jasně rýsovat, bylo nutno nějak konkrétně provést. Tento proces začíná, jak se to podle skutečně mnoha indicií jeví, ukřižováním Krista a jeho následným „vzkříšením“.

Už toto drama bylo tedy zjevně součástí a začátkem plánu synkreze, a to dokonce pod patronací nebes. Pojďme se ale na problematiku vzkříšení opět nejprve podívat šířeji.

Vzkříšení mrtvého bylo už od počátku předmětem značné nedůvěry. Ačkoliv antická mystéria obsahovala hojně tento prvek, ve vzdělaném světě to byla záležitost jen náboženských blouznivců:

„A když slyšeli o vzkříšení mrtvých, někteří se posmívali, zatímco jiní řekli: "Chceme si o tom poslechnout od tebe ještě jindy." (Sk 17:32)

Pokud máme při výzkumu Písma postupovat podle vědeckých zásad, což mimo jiné znamená respektovat poznatky např. přírodních věd, dostáváme se v případě vzkříšení mrtvých těl skutečně do rozporu s těmito poznanými zákony.

Dnes už víme, že po přerušení základních životních funkcí dochází v organismu velice brzy (asi po pěti minutách) k postupnému procesu nenapravitelného poškození buněk. Tento proces, jak známo, začíná v nejdůležitějším orgánu těla - v mozku.

Ačkoliv tedy na první pohled vypadá tělo zcela neporušené a schopné další existence, v jeho nejelementárnější úrovni (úrovni buněk), tomu tak ve skutečnosti není. Tento klam je způsoben jednoduše tím, že naše smysly nejsou schopny tyto mikroskopické změny vnímat. To ovšem nic neubírá na jejich závažnosti!

Bible ale přesto tvrdí, že mrtvá těla některých lidí byla vzkříšena. Je to možné? Nebo jak to lze chápat? Demonstrujme tento paradox na příkladu Ježíše Krista. Zde nám Písma poskytují velké množství údajů o okolnostech jeho smrti a vzkříšení, takže nejsme odkázáni na pouhé teoretizování.

Této nesrovnalosti si všiml už teolog Rudolf Bultmann (1941), hlavní protagonista proudu označovaného jako dnešní¹^{1 Tzv. dnešní demytologizace se distancuje od svých předchůdců, kteří chtěli některé biblické pasáže dokonce zcela odstranit jako ryze mytologické. Současný výzkum ukazuje, že takové zásahy by Bibli nejen neprospěly, ale dokonce by znemožnily podat její ucelený a smysluplný výklad. To je jeden z důkazů, že obsah biblické zprávy (její kánon) byl shora kontrolován, což souhlasí s jejím tvrzením, že je božského původu.} demytologizace Bible, podle nějž:

„…nedošlo ani v případě Ježíše k žádnému skutečnému zázraku, žádnému skutečnému zmrtvýchvstání, neboť Bůh neporušuje sám své přírodní zákony, nýbrž k nám promlouvá a ukazuje nové životní možnosti“. [ENCYKLOPEDIE BIBLE, heslo „demytologizace“]

V následujících statích si ukážeme, že v Janově evangeliu existuje řada velmi podivných okolností Ježíšova ukřižování a zmrtvýchvstání, která mohou napovědět k čemu zde zřejmě ve skutečnosti došlo. Je to téma mimořádně kontroverzní a potenciální důkazy jsou jen nepřímé, ale je ji poměrně hodně. Necháme tedy na čtenářích samotných, aby si na základě toho rozboru udělali vlastní obrázek o této bezesporu historické události.

Jak si ale záhy ukážeme, zdá se, že Ježíšova smrt pravděpodobně nebyla událostí, která by byla ponechána náhodě. Vypadá to skutečně tak, jako by to byla akce dopředu pečlivě připravená.

Navážeme-li na předchozí kapitolu a vlastně na celý exegetický výzkum, byla situace následující. Ježíš přichází v rámci programu věku k židovskému, a pouze židovskému národu, aby ukázal a nabídl novou cestu v souladu se všemi proroctvími a zaslíbeními danými tomuto vyvolenému národu. Jeho učení tedy oslovuje Židy a je zcela židovské.

Jak bylo zjevné z ukázek exegetického výzkumu, Ježíš například vůbec neučil o kázání pohanům a nepředpovídal pravděpodobně jak svoji smrt, tak určitě už ne své vzkříšení. To všechno jsou pozdější didaktické vsuvky.

V souladu s ideou světla hlásal vzkříšení a život trvající po dobu celého věku (věčný život) pro povolané, tzv. pomazané (králové a kněží), kteří měli být přijati za Boží syny stejně jako on. Tyto odpovědnosti a výsady měli dostat skutečně připravení a povolaní - intelektuální špičky židovského národa. Ježíš je má připravit na příchod Božího království a na budoucí ministerské úřady.

Ve stavu naprosté nouze je ale nucen obrátit se na ty, kteří jediní reagovali a byli k dispozici - na prosté a nevzdělané rybáře - a svěřuje tato privilegia jim.

To už je ale zcela zoufalá situace a nebesům je jasné, že původní plán selhává. Je nutno zahájit havarijní plán. Ježíš dostává pozvání od cherubim na jistou horu a dostává zde mimo jiné jakési instrukce.

„Skutečně, asi osm dnů po těchto slovech vzal Petra a Jana a Jakuba s sebou a vystoupil na horu, aby se modlil. A když se modlil, vzhled jeho obličeje se změnil a jeho šat třpytivě zbělel. Také, pohleďme, rozmlouvali s ním dva muži, což byli Mojžíš a Elijáš. Ti se objevili ve slávě a hovořili o jeho odchodu, o němž bylo určeno, aby se splnil v Jeruzalémě.“ (Luk 9: 28-31)

Tato změna plánu je ale nepochopitelná a jen těžko přijatelná i pro samotného Ježíše. Byl to rovněž Žid a byl rovněž vychován a připraven stejnou tradicí. Uvažoval ve stejných dimenzích Starého zákona. Toto je změna, na kterou rovněž nebyl připraven, neměl čas ji dostatečně pochopit a do samotného konce se s ní nemohl vnitřně vyrovnat.

„A sám od nich poodešel, asi co by kamenem dohodil, poklekl, modlil se a řekl: Otče, jestliže si přeješ, odstraň ode mne tento kalich. Ať se přesto neděje má vůle, ale tvá. Tehdy se mu objevil anděl z nebe a posílil ho.“ (Luk 22:41-43 )

Poznámka: V tomto citovaném textu máme opět poměrně diskutovanou situaci. Ježíš uvažuje o tom, zda-li by přece jen nebylo možné se nějak ukřižování vyhnout. Jeho strach z toho, co jej čekalo, je přirozený. Ale proč by jeho vůle měla být najednou v rozporu s vůlí Otcovou? Nejde zde jen o utrpení, ale také o obrovskou potupu JHWH pomazaného.

„Asi v devět hodin zvolal Ježíš silným hlasem a řekl: „Eli, Eli lama sabachthani?“ To je: „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil?“ Když to slyšeli někteří z těch, kteří tam stáli, říkali: „Ten člověk volá Eliáše.“ (Mat 27:46,47)

Poznámka: Zde je opět zarážející skutečnost - proč kolemstojící nerozumí dobře tomu, co říká? Podle komentáře v Žilkově překladu je to proto, že Ježíš při tomto výkřiku používá velice archaického, vlastně už mrtvého jazyka. Je to další indicie poukazující na jeho pradávný původ... ?

Pokud si uvědomíme posloupnost děje a krátký časový interval mezi těmito dvěma Ježíšovými výroky, je jejich spojitost nápadná. V evangeliích jsou zřetelné dva prvky. Je zde jak tradiční židovský základ a plynulý evangelijní příběh, tak i na pozadí všudypřítomná příměs čehosi nevyřčeného. Příměs čehosi rušivého, co by zde být vůbec nemělo. I toto zvolání působí teologům těžkou hlavu. Proč se cítí Ježíš opuštěn?

Prostí Galilejci a jejich další následovníci pochopitelně neměli šanci pochopit složitost a kritický stav dané situace. A to už proto, že jejich představy o Bohu a jeho působení byly zcela utopické. Bůh byl pro ně „vševědoucí, všemohoucí“ a jeho konání „dokonalé“.

Evangelia jako by byla jakýmsi podivným slepencem dvou protichůdných rovin. Tyto dvě složky raní křesťané buď nerozlišili - a něco takového by si při svém pojetí Boha ztěží dovedli představit - a pokud ano, snažili se to z didaktických důvodů urovnat.

Nakonec tedy dochází k realizaci „plánu B“ - Ježíš je, přes všechny naděje apoštolů, v rozporu se svým původním učením a k jejich zděšení, zatčen a ukřižován. Podívejme se nyní na další směrodatné nesrovnalosti.

Po svém zatčení byl Ježíš „vydán do rukou hříšníků“ a po odsouzení ani v jeho případě nebyla učiněna žádná výjimka - byl fyzicky a psychicky týrán, zesměšňován a zbičován. Vynáší si svůj popravčí nástroj, aby jej donesl na místo vykonání rozsudku. Byla to tehdy běžná exekutivní praxe.

Podle všeho byl Ježíš zdatným mužem, který léta fyzicky pracoval. Přesto už cestou na Kalvárii dochází k zarážející události. Vojáci přikazují jakémusi Šimonu z Kyréné, aby Ježíši odlehčil břemeno.

To je tak zarážející skutečnost, že přiměla tradiční podání k tomu, aby logicky doplnilo děj o Ježíšovo vyčerpání a upadnutí. Ale evangelia, na rozdíl od tradice, neříkají nic o tom, že by Ježíš pod břevnem klopýtal. Podle tradice snad až třikrát. Dochází zde k podivné změně chování Ježíšových katů: obecně naprosto bezcitní, spíše naopak suroví vojáci mu najednou soucitně ulevují. Proč?

Poznámka: Lze ale vážně pochybovat o tom, jestli i v případě, že by pod břemenem klesal, dostal od vojáků takovouto pomoc. Už jeho předání vojákům Pilátem ukázalo jejich mentalitu - týrali jej pro zábavu. Byli to oni, kdo upletli trnovou korunu, tloukli jej, šikanovali atd. S odsouzenými na smrt se v zaostalých zemích donedávna jednalo velmi bezcitně. Starověk byl proti dnešní době velmi krutým obdobím dějin, proto pozor na jeho anachronické posuzování .

Od tohoto okamžiku jako by se situace změnila. Všechny následující události až do jeho uložení do hrobky jako by měli pod kontrolou jeho učedníci. Je toto domněnka příliš odvážná? Posuďte sami.

SMRT A VZKŘÍŠENÍ JEŽÍŠE KRISTA