SMRT A VZKŘÍŠENÍ JEŽÍŠE KRISTA - 2.část

SETNÍK
Setník, který odpovídal za jeho popravu, později, při neobvyklých úkazech za Ježíšova skonu, zvolal:
„Tento člověk byl jistě Boží Syn“, a podle Lukáše dokonce „velebí Boha“. (Mar 15:39, Luk 23:47)
 To je opět paradoxní. Pokud by to byl obyčejný římský voják, pravděpodobně by nevěděl, co se děje a v případě, že by něco tušil, měl by se přece zhroutit v hrůze - dal konečný rozkaz k vraždě Božího syna! To ostatní vojáci a kolemstojící už reagují odpovídajícím způsobem:
„A všechny zástupy, které se tam shromáždily na tu podívanou, když spatřily to, co se přihodilo, vracely se a bily se v prsa.“ (Luk 23:48, Mat 27:54 popisuje zděšení vojáků)
Bitím v prsa dávali staří Židé najevo hluboké ponížení a pokání:
„Ale výběrčí daní stál opodál a nechtěl ani pozvednout oči k nebi, ale stále se bil v prsa a říkal: „Ó Bože, buď milostivý ke mně, hříšníkovi.“ (Luk 18:13)
Ať už se události skutečně seběhly takto nebo trochu jinak, evangelium se nám zde snaží opět něco naznačit.
VÝROK A CHOVÁNÍ SETNÍKA NÁM SDĚLUJÍ TYTO INFORMACE:
Musel to tedy být právě tento voják (velitel), kdo už cestou na Golgotu poručil odlehčit ztýranému Ježíši náklad. Dalšími přítomnými učedníky byli: apoštol Jan, jeho matka Marie, (teta?) Salome, Marie Magdalena a také Josef z Arimatie a Nikodém. (Jan 19:25, 26, 38, 39)
OKOLNOSTI KRISTOVY SMRTI
Z textu evangelií vyplývá, že Ježíš byl přibit na kříž o šesté hodině (v pravé poledne). O deváté (okolo 15. hod) vypustil ducha a do západu slunce (okolo 18. hod) byl sňat z kříže.
Poznámka: Židovské počítání času bylo přizpůsobeno určování začátku a konce dne - od západu do západu slunce.
Tato překvapivě rychlá smrt přivedla do rozpaků už Piláta, který se zdál být nanejvýš udiven a dotázal se (opět našeho) setníka, zda je vše v pořádku
„Ale Pilát se divil, že by už byl mrtev, a když povolal důstojníka, zeptal se ho, zda již zemřel. Když se tedy ujistil u důstojníka, dal mrtvolu Josefovi.“  (Mar 15:44, 45)
Na těchto rozpacích se až do dneška mnoho nezměnilo. Četné analýzy, jež provedli především lékaři, měly vnést světlo na fenomén příliš rychlé Ježíšovy smrti. Většinou se za ni činí zodpovědným týrání Ježíše před jeho popravou, následkem čeho měl být tak zesláblý, že mukám na Golgotě už po krátkém čase podlehl. Taková objasnění však mají vratký základ.
Jak již bylo uvedeno, Ježíš byl patrně zdatný muž. Nebyl typem podvyživeného askety. V kontrastu s Janem Křtitelem mu byla např. vytýkána jeho četná účast na hostinách. Od svého jinošství pracoval jako tesař, což je fyzicky poměrně namáhavá práce, navíc většinou venku na čerstvém vzduchu.
Poznámka: Tesař není stolař, jak bývá někdy nesprávně s Josefem vyobrazen. Tesař pracuje na stavebních konstrukcích. Podle některých lingvistických výzkumů slovo překládané jako tesař dokonce znamená spíše námezdní stavební dělník. Což by znamenalo, že Ježíšova rodina byla nejchudší z chudých. To by vysvětlovalo jeho hluboké sociální cítění. James D. Tabor: „Ježíšova dynastie“)
Ve svých 33 letech byl Ježíš otužilým mužem v nejlepších letech. Po trýznivé noci se bavil se soudci velice důvtipně a zcela zjevně v plném nasazení svých duševních sil. Pěkný kus cesty ze shromáždění před Pilátem na popraviště jej zbavil Šimon z Kyréné nutnosti nést těžké břevno.
Oproti dalším dvěma trestancům umírajícím vedle něj nebyl tedy nijak handicapován, naopak - oni museli projít toutéž torturou jako Ježíš a ještě museli svá břevna sami odnést. Jak je tedy možné, že Ježíš umírá tak brzy?
SMRT NA KŘÍŽI
„Tomu, kdo se odebírá na popravu, podá se kousek kadidla v poháru s vínem, aby došlo k oblouznění smyslů.“ (Santh.43a, TALMUD)
 
 
„Přivedli ho tedy na místo Golgota, což přeloženo znamená Místo lebky. Tam se mu pokoušeli dát víno s omamnou myrhou, ale nevzal je.“ (Mar 15:22, 23) „… dali mu pít víno smíchané se žlučí, ale kdy je ochutnal, odmítl pít.“  (Mat 27:34)
Potom později:
„Ježíš věděl, že je již dokonáno; a proto aby se až dokonce splnilo Písmo, řekl: „Žízním“. Stála tam nádoba plná octa (kyselého vína); namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům. Když Ježíš okusil vína, řekl: „Dokonáno jest.“ A nakloniv hlavu skonal.“ (Jan 19:28-30)
Ježíš „umírá“ po požití vína, které mu kdosi podal. Dokonce to vypadá, jako by si toho byl vědom! „Umírá“ takříkajíc na svůj vlastní povel - po své žádosti o nápoj, který ale předtím okusil jen velmi opatrně. (Mat 27:34).
Všimněme si, že Jan dokonce říká, že „Ježíš věděl, že je již dokonáno“. V rozporu s tím smrt na kříži končívala agónií (bezvědomím), která způsobila poklesnutí nohou a smrt zadušením. Proto ostatním trestancům zlámali nohy - aby stihli před sabatem zemřít včas. Dává to nějaký smysl?
PSYCHOFARMAKA
Na předoasijském území byly tehdy běžné různé prostředky, jež např. tišily bolest, působily omamně apod. Léčitelé se znamenitě vyznali v přípravách směsí s neobyčejnými účinky.
„Kouzelné“ přísady mající tu vlastnost, že dokáží člověka uvést do stavu podobného smrti, nejsou žádným ojedinělým fenoménem.
Těchto přísad je známá celá řada. Jsou např. tetrodotoxin - jed z mořské fugy, extrakt ze stromu manzinella, nebo, a to je nejzajímavější příklad - extrakt z rostliny v Evropě známé jako tolita lékařská (vincetoxicum hirundinaria).
Je to blízká příbuzná asijské rostliny asclepias acida. Na hrobech prvních křesťanů v římských katakombách je znázorněna právě tato asclepias acida s podlouhlými plody, avšak v Evropě se v této podobě nikdy nevyskytovala.
Její evropská forma tolita se ve Švýcarsku nazývá „Maisterkraut“ - bylina mistrů, v Rakousku „Judenwurz“ - Židovský kořen, nebo „Weisse Kreuzwurz“ - bílý křížový kořen.
Používání takových přísad je často popisováno i v literatuře. Nejznámějším příkladem je pak příběh Romea a Julie44 O osobnosti Williama Shakespeara se dosud vedou spory. Jeho dílo disponuje tak velkou slovní zásobou a obsahuje tolik přesných a v té době běžně nedostupných údajů a informací (např. z politického zákulisí), že někteří odborníci zpochybňují Shakespearovo autorství a toto jméno považují spíš za pseudonym zřejmě větší skupiny velmi vzdělaných autorů. Toto dílo neobsahuje žádné báchorky. . Zdánlivá smrt je stav podobný hlubokému spánku, kdy dotyčná osoba nejeví žádné známky života jako je dýchání, tlukot srdce a puls.
Z popisu evangelií se to jeví tak, jako by Ježíš a některý z jeho učedníků jednoduše využil zvyku podávat trestancům opojný nápoj k podání takové látky.

Poznámka: Máme zde totiž další historickou nesrovnalost. Opojný nápoj se podával trestancům před popravou v poháru, který byl Ježíši podle zvyku skutečně nabídnut, ale který on užije jen velmi zdrženlivě. Nápoj, který nás zajímá, byl Ježíši podán na konci popravy, a to na stvolu yzopu v houbě! To představuje předcházející přípravu - yzop a houbu musel někdo přinést. Povolení k takto neobvyklému podání nápoje naštěstí řešit nemusíme, setník byl zjevně minimálně Ježíšův příznivec.

 
DIAGNÓZA SMRTI      
„Když však přišli k Ježíšovi, jelikož viděli, že je již mrtev, nezlámali mu nohy. Jeden z vojáků ho však bodnul do boku kopím a ihned vyšla krev a voda. A ten, kdo to viděl vydal svědectví a jeho svědectví je pravé, abyste také vy uvěřili. To se vskutku stalo, aby se naplnil text (Písma): „Ani kost mu nebude rozdrcena“. (Jan 19:33-36)
Výron krve a vody opět působí vykladačům těžkosti. Jedni mohou tuto událost pojmout jen jako zázrak, neboť u zemřelého je přirozeně krevní oběh zastaven, jiní zase dávají přednost symbolickému výkladu elementů vody a krve.
Také vědci z oblasti přírodních věd se pokoušeli tento jev vysvětlit tak, že na vodu pohlíželi jako na krevní sérum, které se tvoří při rozpadu krve. Jenže k podobnému rozpadu dochází nejdříve za šest hodin.
Ježíš zemřel okolo třetí hodiny odpoledne a do západu slunce (okolo šesté hodiny) už byl sňat. K bodnutí kopím ale došlo ještě před žádostí o vydání jeho těla, což odhadem mohlo být snad někde v polovině tohoto tříhodinového intervalu - čili jednu až dvě hodiny po jeho „smrti“. Ani tato varianta tedy nepřichází v úvahu.
Poznámka: Slovo nyssein překládané jako bodnutí kopím, znamená doslova jen lehké bodnutí. Takovýmto testem bývalo zjišťováno, zda trestanec nesimuluje smrt. Živý člověk by na bolest zareagoval. Už latinská Septuaginta jej ale nesprávně překládá jako aperire - otevření (otevřel mu bok kopím). Tato rána tedy nebývala nijak hluboká.
I když uplynulo ještě mnoho staletí, než byl vůbec objeven krevní oběh, bylo už za časů Ježíše známo, že mrtvoly nekrvácejí a v ranách právě zemřelého není vidět krevní sérum.
Už Origenés, ačkoliv věřil, že Ježíš už byl mrtvý, když vyšla krev a voda z rány, pronesl myšlenku, že „mrtvoly přece nekrvácejí“.
Evangelium zdůrazňuje, že ihned vyšla krev a voda, což skutečně evokuje představu fungujícího krevního oběhu.

Poznámka: Jedním z „důkazů“ falzifikace tzv. Turínského plátna je argument, že dotyčný v plátně krvácel, a tudíž nemohl být mrtvý. Krev z ran se roztékala ještě v době, kdy tělo zabalené do plátna už bylo v horizontální poloze. Ačkoliv se nechceme nijak vyjadřovat k pravosti této relikvie, její fenomén a vlastnosti jsou přinejmenším pozoruhodné.

PŘÍPRAVA POHŘBU
Další zvláštní okolností byla pohotová přítomnost zcela nové hrobky v těsné blízkosti Golgoty. Hrob pro Ježíše musel být podle židovských zvyků skutečně nepoužitý. Popravený zločinec byl považován za nečistého a znesvětil by tak pietu ostatních pochovaných. Ale kdo by si budoval svoji hrobku tak blízko veřejného popraviště?
Ačkoliv apoštolé do poslední chvíle nemohou uvěřit tomu, že je jejich mistr skutečně opustí, a po vykonání rozsudku jsou zcela zdrceni a bezradní, vypadá to, že Josef z Arimatie v zákulisí těchto událostí činí systematické a cílevědomé přípravy. Kupuje hned vedle Golgoty zahradu a dopředu zde nechává vysekat ve skále hrobku. Později dále nakupuje rozměrná plátna a velké množství směsi myrty a aloe - celkem asi 33 kg55 100 liber. Jan 19:39! Opět vzniká otázka: K čemu?
Někteří teologové se proto domnívají, že zde mělo dojít k nabalzamování Ježíšova těla olejem s přimíšenými aromatickými látkami. Myrtu např. používali k balzamování Egypťané.
Rabínské texty se však v souvislosti s pohřbem o balzamování nikde nezmiňují. Provádělo se pouze potření zemřelého olejem. O používání těchto látek není nikde žádná zmínka a nikdy to nepatřilo k židovským zvykům, nemluvě o takovém množství - k aromatizování olejem stačí řádově několik desítek gramů koření.
Kromě toho by bylo popsané balzamování zcela nesmyslné. Z těla by se totiž musely vyjmout útroby, aby nedošlo k jeho roztržení hnilobnými plyny.
Provést ale něco takového s mrtvým, by bylo pro Židy něčím zcela absurdním a urážlivým66 Není to zrovna košer.. Proto vypadají všechny pokusy o racionální výklad tohoto místa Janova evangelia zcela nesmyslně. Jeden z jejich autorů, exeget Haenchen, proto pronesl jen resumé:
„Pisatel tohoto verše neznal ani židovské rituály, ani neměl žádnou představu o balzamování… “