Badatelé Bible

ovořili jsme už o tom, že křesťanská teologie do sebe postupně synkrezí (srůstáním) přibírala mnohé mystické pohanské představy. Tímto způsobem, zvláště po teologické krizi ve čtvrtém století, efektivně bojovala s velmi houževnatým pohanstvím. To už je dnes pro mnohé badatele i zasvěcené křesťany známý historický fakt.

Tento fenomén ale vede ještě mnohem hlouběji, což z hlediska víry může znamenat další znepokojující zjištění.

Nicméně předpokládáme, že křesťané, kteří došli až sem, projevili značnou odolnost vůči takovým zjištěním a že se i s následujícími fakty budou schopni vyrovnat. Náš výklad nemůžeme nechat nedokončený, a proto se nyní pojďme podívat na samotné evangelijní kořeny křesťanské teologie - na problém, který jsme již naznačili v předešlé kapitole.

Kromě mnoha zmatků a nesrovnalostí, o nichž jsme již hovořili, je totiž samotný evangelijní příběh zatížen jednou velkou zvláštností.

Citujme vůbec nejstaršího křesťanského autora v poapoštolské době. Nepočítáme-li biskupa Papia z Hierapole, je jím osobnost zahajující éru tzv. církevních Otců, antických vzdělanců bojujících za obranu víry - Justin Mučedník (100-165 n. l.), který píše:

„Jestliže tvrdíme, že Ježíš Kristus, náš učitel, byl počat bez pohlavního styku, ukřižovaný, zemřel, a znovu vstal a vstoupil na nebesa, nepředkládáme nic jiného, než v co někteří věří ohledně synů boha Jupitera.“

Justin jako mnoho raných křesťanských vzdělanců nemohl přehlédnout, jak velmi bylo křesťanství podobné pohanským náboženstvím. Vysvětlovali si to po svém - působením Ďábla, který rafinovaně předešel Krista a vytvořil jeho charakteristiky už v pohanském světě. I Tertulian se pohoršoval - pro změnu nad Mithrovým kultem:

„Ďábel rovněž křtí osoby, také dělá znamení kříže na čelech svých bojovníků, slouží oběť chleba a přináší obraz zmrtvýchvstání.“

Pojďme se nyní podívat, odkud tyto představy, které jsou zdrojem těchto problémů, pramení. Jeden z nejstarších dobře známých a dobře popsaných kultů pochází z Egypta.

Hor byl sluneční bůh starého Egypta už v době asi 3000 let př. n. l. Byl potomkem slunečního boha Amon Ra. Byl personifikovaným Sluncem a jeho život je sérií alegorických mýtů zahrnujících pohyb Slunce na obloze.

Hor (jako sokol) měl nepřítele Seta (šakal), jenž byl bohem temnoty a noci. Alegoricky vzato každé ráno sváděl Hor souboj se Setem a jeho porážka znamenala příchod nového dne.

Naopak večerní porážka Hora znamenala příchod noci. To zase v hlubším smyslu představovalo souboj dobra a zla jako základní mytologickou dualitu. Pozoruhodný je ale jeho životní příběh.

Hor se narodil 25. prosince panně jménem Isis. Jeho zrození doprovázela hvězda na východě. Po svém narození byl uctěn třemi králi.

Ve dvanácti letech byl zázračným dětským učitelem. Ve třiceti letech byl pokřtěn osobou jménem Anup, čímž se začala jeho vláda. Hor měl 12 učedníků, se kterými cestoval.

Konal zázraky jako uzdravování nemocných nebo chůze po vodě. Po Typhonově zradě byl Hor ukřižován, pochován na tři dny a pak vzkříšen. „Jakákoliv podobnost s příběhem evangelia je čistě náhodná.“

Podstatným historickým faktem tedy je, že existuje mnoho různých kultů z různých období a z celého světa, jejichž ústřední postavy mají tyto společné charakteristiky. Prakticky všichni byli alegoricky zváni Světlem, Pravdou nebo i dalšími charakteristickými jmény jako Král králů a pod. Jak už jsme uvedli, Francouz Ch. Hainchelin, autor knihy Původ náboženství, píše:

„Pohanská mystéria vzrušovala srdce věřících - bozi trpěli, umírali a vstávali z mrtvých … “

Vzniká otázka, proč zrovna tyto atributy? Proč zrození 25. prosince? Proč smrt (někdy i na kříži) a následné vzkříšení po třech dnech? Proč dvanáct učedníků nebo dvanáct průvodců? Vezměme to opět po pořádku.

Slunce bylo bezesporu nejuctívanějším objektem všech dob. Kříž zvěrokruhu, který se ve spojitosti s ním objevuje, je asi nejstarší konceptuální obrazec v historii lidstva. Zobrazuje pohyb slunce, jak prochází 12 hlavními souhvězdími v průběhu roku. Ukazuje taky 12 měsíců, 4 roční období, slunovraty a rovnodennosti. Slunce s jeho životodárnou a ochranou povahou bylo personifikováno jako výraz neviditelného stvořitele a boha. Bylo známé jako Boží slunce, Světlo světa, Spasitel lidstva.

Hvězda na východě - Sírius, je nejjasnější hvězda noční oblohy, kterou lze 24. prosince vidět v linii Orionova pásu. Třem hvězdám Orionova pásu se dnes, stejně jako v dávné minulosti, říká Tři králové. Tyto čtyři hvězdy - tedy Sírius a Tři králové - tvoří na obloze přímku, jejíž průsečík s horizontem ukazuje místo východu Slunce 25. prosince. To je den znovuzrození slunečního Boha.

Zde je pravděpodobně pramen příběhu „Tří králů^{V evangeliu ve skutečnosti nejde o krále. V originálním textu je termín magoi, což někteří překládají jako mudrci, jiní jako mágové nebo astrologové. Patrně šlo ale o kněze, což je asi původní význam tohoto slova. Význam tohoto slova se časem posunul, protože tehdejší kněží se věnovali i praktikám, které dnes chápeme jako magické.}“, kteří následují hvězdu na východě, aby našli místo narození Slunce čili slunečního Boha.

Od letního slunovratu, kdy slunce na obloze kulminuje, časem k zimnímu slunovratu na obloze klesá, až se na tři dny, 22. 23. a 24. prosince, ve svém pohybu opticky zastaví. Ode dne 25. prosince je prostým okem opět pozorovatelný jeho vzestup. Během této třídenní pauzy slunce setrvává v těsné blízkosti souhvězdí Jižní kříž. V astrologické terminologii zde Slunce umíralo na kříži. Odtud vyplynul motiv smrti na kříži u mnoha pohanských božstev.

Oslava vzkříšení až po jarní rovnodennost (velikonoce) má rovněž astrologický původ. Teprve až v den jarní rovnodennosti slunce de facto přemáhá síly temnot - den se stává delší než noc a začínají se projevovat blahodárné účinky jara. Rovněž 12 průvodců (apoštolů) u antických božstev má zjevnou spojitost s 12 znameními zvěrokruhu.

Kříž zvěrokruhu býval často zjednodušeně znázorňován jako kříž v kruhu. Je to starý pohanský symbol slunce.

Rovněž Ježíš býval, zvláště v raných dobách, znázorňován s hlavou v průsečíku kříže v kruhu jako „svatozáří“, jež jako by završovala zjevný symbol zvěrokruhu.

Toto vše jsou nepopiratelná historická fakta. Jenže co si s tím vším počít? Kristus jako zjevná synkreze pohanského slunečního kultu, a to už ve „svatých“ textech evangelia? To musí znít většině křesťanů jako naprosto absurdní, nanejvýš kacířská představa.

Jenže přisuzovat tento stav Ďáblu a jeho rafinovanému jednání, působí po prozkoumání všech historických faktů a astronomických jevů skutečně úsměvně. Nezbývá tedy než obvinit z kacířství samotnou historii, evangelia i s nebeskou mechanikou a dát je společně do klatby...

Nelze se divit mnoha biblistům, že uzavřeli tento výzkum stanoviskem, že Kristus jak jej známe, pravděpodobně vůbec neexistoval a celý jeho kult je výsledkem nějaké nepovedené židovské revolty proti Římu, kdy zbylí stoupenci povstání postupně přisoudili svému obdivovanému ukřižovanému vůdci synkreticky, což bylo tehdy běžné, slavné a všeobecně rozšířené atributy antických božstev.

Jenže tomu, kdo skutečně zná židovství a křesťanství, jeho dynamiku, jeho duchovní hloubku a nadčasovost, je zřejmé, že tomuto výkladu cosi podstatného schází. Tento výklad má zjevné rysy evolučního materialismu, který jednak předpokládá, že takto vyspělá duchovní koncepce se náhle vyvine prostě jen tak sama od sebe.

Dále pak vůbec neřeší, jak a proč by k něčemu takovému v prostředí šokovaných a zmatených, ale hlavně židovských pozůstalých stoupenců vůbec mělo dojít. Aby k něčemu takovému došlo právě na půdě judaismu, je totiž velmi paradoxní. Judaismus se všeho pohanského štítil, považoval je za nečisté a všemu pohanskému se striktně vyhýbal. Judaismus byl bez nadsázky těmito postoji až posedlý. Právě proto Kristus, jak jej dnes známe, vždy byl a je pro židovstvo zcela nepřijatelný.

KŘESŤANSTVÍ - ALTERNATIVNÍ ŘEŠENÍ ŽIDOVSKÉHO SELHÁNÍ