Badatelé Bible

Zmíněné interpretace naráží na další závažný problém. Na předpokládanou postupnou mytologizaci Ježíšovy osoby, která je těžištěm podobných hypotéz, nebylo prostě dost času.

Už v Pavlových listech se totiž nacházejí křesťanská kerigmata^{Jde o ucelené útvary orální tradice, které mají specifický rytmus a specifickou poeticky-liturgickou stavbu a byly pravděpodobně součástí nejranějších křesťanských bohoslužeb. V ekumenickém překladu jsou tato kerigmata uvedena odlišnou sazbou podobně jako i starozákonní citáty.}

- ustálené textové formy, které Pavel jen cituje, a kde už je Kristus oslavován v superlativních pojmech, které by v židovském prostředí nemohly být přisouzeny žádnému člověku. Už zde má Ježíš podobu, která z pohledu racionality působí poněkud myticky a ve starověku a středověku musela vyvolávat transcendentní představy. Například:

„Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím.“ (Ef 1:20-22; EP)

Apoštol Pavel začal působit velmi záhy. Jeho dopisy se datují do doby kolem roku 50 n. l., tedy necelých 20 let po Kristově odchodu. Jeho teologie je přitom racionálně nejvyspělejší a tento parametr dále už víceméně jen upadá.

Pavel, ač vyrůstal v helénském prostředí a dosáhl velmi vysokého vzdělání; byl tělem i duší Žid, jak sám ve svých listech uvádí. Křesťany právě z důvodu své židovské ortodoxie nenáviděl a tvrdě pronásledoval. A byli to tehdy dokonce ještě prapůvodní židokřesťané - považující Krista za pomazaného proroka, dodržující Zákon a uctívající v chrámu.

A právě tento člověk se najednou obrací na křesťanství, a to ne na jeho židovskou formu, ale dokonce na úplně novou formu - na jakousi ryze pohanskou koncepci Krista, kterou sám zakládá! Čili z židovského pohledu jde o něco ještě mnohem horšího, než sám původně pronásledoval!

Původ nebo důvod této nikoliv evoluční, ale naopak revoluční změny musel být velmi závažný. Pokud se Pavel úplně nezbláznil, co se vlastně stalo?

Najít odpověď na tuto otázku není tak složité, jak by se na první pohled mohlo zdát. Řešení vyplyne víceméně samo, když si zrekapitulujeme posloupnost historického děje, který se v předkřesťanské době odehrál. Nuže pojďme se na vývoj této situace podívat.

Židovský národ byl po mnoho generací připravován na příchod jakési zásadní postavy, která měla změnit běh dějin a přinést nový pořádek věcí na zemi.

„Žezlo se od Judy neodvrátí ani velitelská hůl z [místa] mezi jeho nohama, dokud nepřijde Šilo; a jemu bude patřit poslušnost národů.“ (1Mo 49:10)

„Pohleďte, můj sluha, jehož pevně držím! Můj vyvolený, [jehož] má duše schválila! Vložil jsem do něho svého ducha. Vynese právo národům.“ (Iz 42:1)

Židé (Hebrejové) byli dokonce od samého počátku zasvěceni zvláštnímu poslání, které mělo přinést prospěch celému lidstvu:

„A chci rozmnožit tvé semeno jako nebeské hvězdy a tvému semeni chci dát všechny tyto země; a prostřednictvím tvého semene si určitě budou žehnat všechny národy země.“ (Boží slib Abrahamovi v 1. Mojžíšově 26:4)

„A v konečné části dnů se stane, [že] hora JHWH domu bude pevně založena nad vrcholkem hor a jistě bude pozvednuta nad pahorky; a budou k ní proudit všechny národy.“ (Iz 2:2)

„Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení, jejich jsou praotcové, z nich pochází rodem Kristus.“ (Řím 9:4 EP)

Tento národ byl k tomuto poslání specielně založen, připravován a vychováván. Mesianismus a jeho očekávání byl součástí kultury tohoto národa. Jenže co se stalo? Židé se prokázali jako nedostateční pro zvládnutí tohoto úkolu.

V dané době jako národ prostě nedorostli k tomu, aby byli schopni nové myšlenky přijmout, rozvíjet a aplikovat v programu založení a rozvoje nového, vyššího typu společnosti. Intelektuální špičky Ježíše zcela zavrhly.

A nyní nastal problém - na zemi nebyl nikdo, žádný národ, který by mohl tento úkolu převzít. Žádné společenství, žádný národ nebyl na podobný program připraven, žádný národ jej neměl ve své tradici a dokonce o něm ani neslyšel. Žádný národ jej proto nebyl schopen přijmout. Zdánlivě bezvýchodná situace!

Přesto se uvnitř antického světa^{Určité procento se jich pochopitelně spontánně objevilo i uvnitř židovského národa. Byli to apoštolé a další Ježíšovi učedníci a stoupenci. Později vytvořili početnější skupinu židovských křesťanů.}

nezávisle na sobě a zcela spontánně začali objevovat duchovně pokročilejší jedinci, kteří splňovali alespoň nejzákladnější předpoklady pro start tohoto nového programu.

„Před Bohem nejsou spravedlivý ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní. Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí, co zákon žádá, pak jsou sami sobě zákonem i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.“ (Řím 2:14-16)

Přes selhání plánu výchovy vzorového národa pro nápravu věcí na zemi, se tedy dlouhodobá prognóza vývoje lidstva prokázala jako správná - úroda země dozrála ke žni. Bylo jen třeba tyto lidi nějak oslovit a aktivizovat. Pavel znázornil tento nouzový program jako naroubování „pohanských větví“ na „židovský kořen“:

„Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy, nevynášej se nad ty větve! Začneš-li se vynášet, vzpomeň si, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe! Řekneš snad: „Ty větve byly vylomeny, abych já byl naroubován.“ Dobře. Byly vylomeny pro svou nevěru, ty však stojíš vírou. Nepovyšuj se, ale boj se! Jestliže Bůh neušetřil přirozených větví, tím spíše neušetří tebe!

Považ dobrotu i přísnost Boží: přísnost k těm, kteří odpadli, avšak dobrotu Boží k tobě, budeš-li se jeho dobroty držet. Jinak i ty budeš vyťat, oni však, nesetrvají-li v nevěře, budou naroubováni, neboť Bůh má moc naroubovat je znovu. Jestliže tys byl vyťat ze své plané olivy a proti přírodě naroubován na ušlechtilou olivu, tím spíše budou na svou vlastní olivu a roubováni ti, kteří k ní od přírody patří!

Abyste nespoléhali na svou vlastní moudrost, chtěl bych, bratří, abyste věděli o tomto tajemství: Část Izraele propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, pokud nevejde plný počet pohanů. Pak bude spasen všechen Izrael, jak je psáno: ,Přijde ze Sióna vysvoboditel, odvrátí od Jákoba bezbožnost; to bude má smlouva s nimi, až sejmu jejich hříchy. Pokud jde o evangelium, stali se Božími nepřáteli, ale vám to přineslo prospěch; pokud jde o vyvolení, zůstávají Bohu milí pro své otce. Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná.“ (Řím 11:17-29; EP)

A nyní vzniká zásadní otázka: Jak toto alternativní řešení prakticky provést? Jak přimět lidi z národů, aby přijali, a to velmi akutně, naprosto cizí a neznámou ideu, aktivně se jí chopili a začali pracovat pro naplnění její nesmírně náročné ideje, a to ještě navzdory velmi krutému a houževnatému pronásledování?

Na pochopení a zvnitřnění židovského chápání světa nebyl čas a bylo by čirou utopií po mentálně a kulturně zcela odlišných pohanech něco takového žádat.

Z „ryby“ prostě „raka“ nelze udělat „přes noc“. Takový proces metamorfózy by v rámci celé společnosti vyžadoval celé generace a právě takto dlouho připravovaný židovský národ selhal.

Jedinou reálnou možností bylo umožnit pohanům navázat na to, co sami velmi dobře znali, v čem po staletí a tisíciletí vyrůstali. Navázat na jejich mentální, duchovní svět a tradice …

„Vždyť ačkoli jsem svobodný ode všech, učinil jsem se otrokem všech, abych získal co nejvíce lidí. A tak jsem se Židům stal jako Žid, abych získal Židy; těm pod zákonem jsem se stal jako pod zákonem, ačkoli sám nejsem pod zákonem, abych získal ty pod zákonem. Těm bez zákona jsem se stal jako bez zákona, ačkoli nejsem bez zákona vůči Bohu, ale pod zákonem vůči Kristu, abych získal ty bez zákona. Slabým jsem se stal slabým, abych získal slabé. Stal jsem se lidem všeho druhu vším, abych rozhodně některé zachránil. Ale všechno činím kvůli dobré zprávě, abych se na ní stal podílníkem s [jinými].“ (1Kor 9:19-23)

Ano, muselo dojít k razantní změně kurzu nové tvořící se ideologie, aby rámcově vyhověla potřebám antického duchovního světa. Stalo se tak velmi otevřenou synkrezí židovského Krista s všeobecným pohanským slunečním kultem a jeho následnou kultivací. Jedině tímto způsobem mohla být zaručena kontinuita plánu výchovy lidstva a nápravy světa, kterou provádějí nebesa na této planetě prakticky od stvoření lidstva.

Zdá se, že ani intelektuální špičky křesťanstva tento proces nepochopily, ačkoliv v raných dobách musel být zcela zjevný. Od samého počátku církevní otcové a později teologové sledují tento jev velmi rozpačitě a s nedůvěrou. Stává se terčem kritiky a později posvěcuje odpor.

KŘESŤANSTVÍ - ALTERNATIVNÍ ŘEŠENÍ ŽIDOVSKÉHO SELHÁNÍ - 2.část