Badatelé Bible

Za této situace se ale nabízí mimořádně kontroverzní řešení - tento Melkisedek se na zemi už znovu neobjevil navrácením (jako kdysi Henoch), ale byl na zemi vzkříšen (vtělen^{Dlužno připomenout, že v Ježíšových dobách nebyla v Judeji představa znovuvtělení člověka tak úplně nemyslitelná. Připomeňme farizeje, kteří se dotazovali Jana Křtitele, zda není Eliášem, který má přijít. Nebo Herodovu hrůzu z toho, zda Kristus, který se vydal na kazatelskou kampaň, není vzkříšeným Janem Křtitelem, kterého dal nedávno popravit.}

A Ježíš se v evangeliích skutečně snaží seč mu síly stačí soustavně cosi učencům vysvětlit. Evangelisté zaznamenali jen fragmenty těchto disputací. Snaží se snad právě pro toto sdělení najít nějaké slyšící uši?

Nezbývá nám než tuto z tradičního pohledu velmi kuriózní možnost prověřit pomocí dalších textů. Jen na úvod zmiňme tuto zajímavost:

„Ježíš jí (Samařance) řekl: „Jsem vzkříšení a život. Kdo projevuje víru ve mne, i když zemře, ožije.“ (Jan 11:25)

Hovoří se zde o dnes už zdánlivě banální záležitosti - o Kristově vzkříšení. Všimněme si ale již první pozoruhodné věci. Ježíš říká Samařance, že je, nikoliv že bude vzkříšení. Byl si pouze tak jist svým budoucím vzkříšením, nebo tu jde ještě o něco jiného?

„… o svém Synovi, jenž podle těla pocházel z Davidova semene, ale který byl s mocí prohlášen Božím Synem podle ducha svatosti, prostřednictvím vzkříšení z mrtvých, ano, Ježíš Kristus, náš Pán...“ (Řím 1:3,4)

Ekumenický překlad, jak je jeho zvykem, si neláme hlavu s poněkud košatým řeckým originálem a v tomto místě velmi výstižně převádí tento text jednoduše do tohoto českého znění:

Ačkoliv je výše zmíněné Pavlovo vyjádření jednoznačné, působí poněkud strojeně - jako by šlo o nějakou úřední formulaci. K čemu to?

Jde totiž skutečně o velmi zásadní prohlášení obsahující jeden tehdy známý princip (zákonitost), jehož znalost byla postupně zapomenuta, a proto o něm dnes již křesťané nevědí.

„… ale ti, kteří byli uznání za hodné, aby dosáhli onoho věku a vzkříšení z mrtvých … vskutku, nemohou již ani zemřít, neboť jsou jako andělé a jsou Božími dětmi tím, že jsou děti vzkříšení.“ (Luk 20:36)

„Když se všechen lid dával křtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj Syn milovaný, tebe jsem si vyvolil.“ (Luk 3:21,22 EP)

Některé starší rukopisy uvádějí doslova toto znění: „Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.“ Této verzi dává přednost Žilka a Ekumenický překlad uvádí v poznámce.

Nyní pozor - z evangelia tedy vyplývá, že Ježíš byl vzkříšen nejpozději (pravděpodobně ale právě) při svém křtu, protože zde zaznívá jednak první prohlášení, že je Božím Synem a jednak některé rukopisy doslova uvádějí zmínku o jeho zplození. To je zdánlivě další teologický nesmysl. Kristus měl být přeci vzkříšen třetího dne po ukřižování! Jak je to tedy?

Skutečnost je taková, že ke Kristovu vzkříšení v tom smyslu, o kterém zde Pavel hovoří, muselo dojít opravdu při Kristově křtu. I zmíněný svatý duch (v evangeliích znázorněn holubicí), jehož mocí k tomu došlo, tomu nasvědčuje.

Poznámka: Problematice ukřižování a otázce „tradičního vzkříšení“ se budeme věnovat v některé ze speciálních kapitol.

Je to potvrzeno i ve zprávě ze Skutků apoštolských. I zde je Kristovo vzkříšení dokladováno prohlášením jeho synovství. Jako argument je zde odvolávka na text Žalmu 2:7 znějící podobně jako evangelijní prohlášení.

„A tak vám oznamujeme dobrou zprávu o slibu daném praotcům, že jej Bůh úplně splnil nám, jejich dětem, tím, že vzkřísil Ježíše; dokonce jak je to napsáno v druhém žalmu: „Ty jsi můj syn, já jsem se tento den stal tvým Otcem.“ (Sk 13:33)

To je už třetí potvrzení toho, že v teologii apoštolské církve byla znalost přímé souvislosti a příčinnosti mezi vzkříšením a uznáním Božího synovství:

Jednoduše řečeno - Bůh prostě křísí teprve až ty, které přijímá za své Syny. A je to proto, že toto vzkříšení má vysoké parametry.

Ačkoliv se pozdější křesťanská teologie zaměřuje na vzkříšení po události na Golgotě jako na vyvrcholení dobré zprávy (evangelia), křesťany asi velmi pohorší skutečnost, že tato událost má v globálním významu jen podružný význam.

Pro plánovanou fúzi (synkrezi) a vývoj zvláště mystického křesťanství mělo pochopitelně význam zcela zásadní (a proto k němu i došlo)^{Tomuto tématu bude věnována speciální kapitola.}, ale jinak tato událost ve skutečnosti spíše odvádí pozornost od smyslu a velikosti Kristova vzkříšení.

A tak mysticko-utopické teologii zcela uniká skutečné meritum Kristova života, meritum takového významu, že přesahuje horizont lidské civilizace a dotýká se až nebes.

Toto vzkříšení (o kterém hovořil Pavel, Ježíš i Skutky apoštolů) ovšem nebylo tak dramatické, a nebylo na čem je tak „okázale“ demonstrovat …

Zástupům Ježíšových posluchačů a masám raných křesťanů by bylo totiž velmi těžké vysvětlit jeho význam, a tudíž by je to ani příliš nezaujalo.

Celými Písmy prolíná myšlenka, že z Božího hlediska existuje ještě jiná (zásadnější) smrt, než jak ji běžně rozumíme.

Jde o smrt duchovní, vyplývající z nedostatečného duchovního rozvoje. A s ní souvisí i ono naše skutečné vzkříšení. Například apoštol Pavel se vyjadřuje takto:

„Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme ještě byli mrtví pro své hříchy.“ (Ef 2:4,5)

„Dále, ačkoliv jste byli mrtví ve svých přečinech a v neobřezaném stavu svého těla, (Bůh) vás oživil spolu s ním. Laskavě nám odpustil všechny naše přečiny.“ (Kol 2:13)

V tomtéž smyslu se ve Starém i v Novém zákoně hovoří i o jakési Knize života a o těch, kteří jsou v ní zapsáni, bez ohledu na to, zda jsou fyzicky mrtví nebo živí - to jako by bylo pro Boha druhotné.

Na trvalé, vyšší vzkříšení poukazuje Pavel i v následujícím textu. Hovoří zde vlastně o dvou kvalitativně zcela odlišných vzkříšeních:

„Ženy přijímaly vzkříšením své mrtvé; ale jiní [muži] byli mučeni, protože nepřijali propuštění nějakým výkupným, aby dosáhli lepšího vzkříšení.“ (Žid 11:35; toto znění podporuje i KB nebo Český studijní překlad)

Interní biblická teologie tedy uvádí, že existuje trvalé vzkříšení, které je možné udělit pouze někomu, kdo je ho podle daných kritérií hoden a kdo se tímto vzkříšením stává (zákonitě) i Božím synem (dědicem).

Klíčovou a převratnou událostí obecného evangelia je tudíž to, že existuje a je zde přiváděn někdo, kdo těchto kritérií dosáhl. Podstata dobré zprávy (evangelia) je potom tato:

Kristus byl vzkříšen z mrtvých. Je prvním ovocem z lidstva, prvním zrozeným (monogenes) synem Božím. A co je nejdůležitější - prvním zachráněným z lidstva. To je patrně podklad i prvotního evangelijního prohlášení: „Pokoj lidem dobré vůle“. Protože On je hmatatelný důkaz a záruka jejich záchrany. Čili - pokoj vám, budete rovněž zachráněni.

„Jak říká i na jiném místě: „Ty jsi kněz navěky, podle řádu Melkisedekova. On ve dnech svého těla s hlasitým křikem a slzami obětoval modlitby a prosby tomu, který byl mocen zachránit ho ze smrti, a byl vyslyšen pro svou zbožnost (dosl. úzkost). Ačkoli byl Syn, naučil se poslušnosti z toho, co vytrpěl. I dosáhl dokonalosti a stal se všem, kdo ho poslouchají, původcem věčné záchrany.“ (Žid 5:7,8; Český studijní překlad)

„ … Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“ (Mar 1:4)

„Potom přišel Ježíš z Galileje k Jordánu k Janovi, aby jím byl pokřtěn. Ten se mu v tom však pokusil zabránit a řekl: „Já potřebuji být pokřtěn tebou a ty přicházíš ke mně?“ Ježíš mu odpověděl a řekl: „Nech to tentokrát tak, neboť je vhodné, abychom vykonali vše, co je spravedlivé.“ (Mat 3:14,15)

Máme zde tedy standardní scénář platný pro každého: Ježíš činí pokání z mrtvých skutků a následně je pokřtěn.

Poznámka: Pokud přijímáme tento text bez neopodstatněných teologických pentliček, už zde částečně padá mystický háv Ježíše jakožto transcendentní boholidské nebo utopicky dokonalé bytosti. Ačkoliv Ježíš byl v duchovním a mravním ohledu zcela mimořádná osobnost, nelze se nerealisticky domnívat, že jako „učený spadl z nebe“. Jako jedinec (geneticky?) totožný s Melkisedekem musel po svém znovuzrození znovu projít vývojem osobnosti, potvrdit svoji (v tomto momentu již) vrozenou duchovní kvalitu a s realitou tohoto světa se znovu takříkajíc „poprat“. (jde o pracovní výklad, hypotézu)

Jak jsme se pokusili vysvětlit, v této situaci dochází k historickému fenoménu vzkříšení a zároveň (a zákonitě) k prohlášení Ježíše za Božího Syna. Nyní je připraven na to, aby tento fakt - tuto novou a převratnou událost, tuto radostnou zvěst oznámil lidem. Ježíš ale ví, že za aktuálního duchovního stavu židovstva a jeho úrovně chápání Písem to bude tvrdý oříšek.

Kapitola 9. JEŽÍŠ KRISTUS - 2.část