Kapitola 9. JEŽÍŠ KRISTUS

„Synu člověka, postav se přede mě, abych s tebou mluvil.“
N
yní otevřeme jedno z nejcitlivějších témat této knihy - téma Ježíše Krista. Nenechme se zmást výše zmíně-ným výrokem - není jím osloven Ježíš Kristus; oslovení patří starozákonnímu proroku Ezekielovi. (Ez 2:1)
      Pojem Syn člověka ale skutečně vešel v obecnou známost díky Kristu, který jej na sebe často vztahoval. Ježíš se tímto označením sám postavil do řady všech svých předchůdců hodných tohoto titulu.
 
Postavu Ježíše Krista doprovází rovněž mnoho mýtů, podobně jako postavu Boha. Moderní biblistika vynakládá už asi 150 let mimořádné badatelské úsilí o demytologizaci této bezesporu historické postavy. Výsledky jejích historických a textových analýz ale nejsou uspokojivé. Historického Ježíše se průkazně odhalit nepodařilo.
To, co se ale podařilo odhalit, je fakt, že i nejstarší písemné doklady o Ježíšovi (evangelia) jsou jen záznamy ústních tradic a jsou zatíženy rozporným podáním a příměsí raně církevní tradice, tedy příměsí již určité formy mýtu. O tom ještě budeme hovořit.
Biblisté jakožto vědci nakonec nacházejí ryze lidský Ježíšův příběh, respektive poodhalují Ježíše spíše jako smrtelného člověka, výjimečného pouze svým nadáním.
Na druhé straně většina církví vidí v Ježíši Boha, jenž sestoupil na zem. To, co nám Bible o Ježíši naznačuje po logickém rozboru, se poněkud vymyká oběma těmto závěrům.
Uvedeme nyní sérii textů se zjevnými spojitostmi. Tyto texty navazují i na texty a komentáře uvedené v předchozí části. Nechť zváží každý sám, jak směrodatné tyto spojitosti jsou.
Poznámka: Při svých analýzách se sice držíme určitého vědeckého postupu, nicméně nechceme se nechat svazovat všemi současnými materialistickými vědeckými konvencemi. To nám dovoluje chápat náš svět jako otevřený systém - systém, do nějž vstupuje a zasahuje nadlidská inteligence, o jejíž existenci nepochybujeme, ale naopak hledáme její konkrétnější podobu. Jsme totiž přesvědčeni, že vyškrtnutím stvořitele z našeho existenčního prostoru se věda ke své vlastní škodě filosoficky a metodologicky poněkud „sterilizovala“. Rádi bychom podotkli, že pro nás samotné jako autory byla některá zjištění velmi překvapivá. I naše vlastní duchovní schéma dlouho jen kopírovalo mnohá tradiční pojetí. Nicméně logika sem vede, ať se nám to líbí nebo ne. V konečném důsledku je celá kauza Kristus mnohem přirozenější a smysluplnější. Ale i tak jde o události vymykající se jakékoliv lidské zkušenosti. Jde o události, jejichž realizace by se neobešla bez asistence vyšší moci. Pro klasickou materialistickou vědu bude proto i tento zcela nový racionální pohled na Ježíše nepřijatelný. To, co nás zajímá, je spíše reakce teologie.
Následující texty naznačují cosi o totožnosti kohosi zatím neznámého …
ČLOVĚK Z NEBE
V knize Přísloví se například píše:
„Slova Agura, (mudrc neizraelského jména), syna Jakeho, závažné poselství (!) …. „Vždyť já jsem nerozumnější než kdo jiný a nemám porozumění lidstva; a nenaučil jsem se moudrosti; a poznání Nejsvětějšího neznám. Kdo vystoupil do nebe, aby mohl sestoupit? Kdo nabral vítr do dlaní obou rukou? Kdo zahalil vody do přehozu? Kdo způsobil, že se zvedly všechny konce země? Jaké je jeho jméno a jaké (je) jméno jeho syna, víš-li to snad?“
 (Př 30:1-4; PNS)
Poznámka: Dodejme jen, že tento Agur měl, jak se říká „velmi dobré informace“. Svá úvodní slova říká, jak bylo ve starověku u proroků zvykem, jen ze skromnosti. A připomeňme, že kromě Adama se ve SZ dobách titulu „syn Boží“ blížil už jen náš známý Melkisedek. Adam o své synovství velmi brzy přišel.
Je zajímavé, že prakticky tutéž formulaci opakuje Ježíš při rozhovoru s farizejem Nikodémem:
„Jestliže jsem vám pověděl o pozemských věcech, a přece nevěříte, jak uvěříte, budu-li vám povídat o věcech nebeských? Žádný člověk nadto nevystoupil do nebe, jen ten, který sestoupil z nebe, Syn člověka.“ (Jan 3:13)
O kom zde Ježíš mluví? Obecné se má za to, že mluví sám o sobě, protože i jinde říká:
„Jsem  ten  živý  chléb, který sestoupil z nebe; jestliže někdo jí z tohoto chleba,  bude  žít  navždy; a vskutku  chléb, který  dám, je mé tělo ve prospěch života světa." (Jan 6:51)
Jenže tyto texty se důsledně nedomýšlejí, protože předchozí citát by potom znamenal, že Ježíšův původ není v nebi. Jak vysvětluje, jeho sestupu z nebe musel předcházet výstup. Vrací se tedy z nebe pouze tam, kde byl původně - na zemi.
A dále se zde jednoznačně mluví o člověku, a dokonce o jediném člověku, který kdy takovou expedici absolvoval. Co to tedy znamená?
Ježíš se zde pokouší Nikodémovi něco vysvětlit. Zjevně se přitom odvolává na jakousi starozákonní kauzu, o které by, jak vyplývá z kontextu, měl snad Nikodém vědět. Ježíš ji uvádí jen jakoby mimochodem.
Toto místo jeho výpovědi je velmi zarážející, protože neodpovídá žádné obecné představě o Kristu. O čem to tu Ježíš s Nikodémem hovoří?
Najdou nyní věřící odvahu podívat se na tento problém nezaujatým pohledem?
EGO EMINI
Evangelia zaznamenávají poměrně rozsáhlé rozpravy a spory Krista s náboženskými činiteli na téma jeho totožnosti. V jedné z pozdějších se Ježíš farizejům snaží cosi naznačit:
„Abraham, váš otec, se velmi radoval z vyhlídky, že uvidí můj den, a viděl jej a radoval se.“ Proto mu Židé řekli: „Ještě ti není padesát, a přesto jsi viděl Abrahama?“ Ježíš jim odpověděl: „Vpravdě, vpravdě vám říkám: “Dříve než Abraham začal existovat, byl jsem já V latinských překladech je uváděn výraz ego emini překládaný jako „já jsem“. Jde o odvolávku na text Exodu 3:14 z latinské Vulgaty, která v tomto textu uvádí stejný výraz jako první část Božího identifikačního výroku: „(Já) Jsem, který jsem“. Pokud by měli latinští překladatelé pravdu, Ježíš by se měl podle teologů v tomto místě ztotožnit s posvátným hebrejským jménem Božím JHWH. To by byl pochopitelně pro Židy pádný důvod k jeho kamenování.   .“ Posbírali proto kameny, aby jej kamenovali.“ (Jan 8:56-59)
Poznámka: A srovnejme nyní text, o kterém jsme již hovořili: „Tento Melkisedek, král Sálemu a kněz Nejvyššího Boha, vyšel vstříc Abrahamovi, když se vracel po vítězství nad králi. Požehnal mu, a Abraham mu z veškeré kořisti dal desátý díl….“ (Žid 7:1,2) Za zmínku stojí v této souvislosti rovněž varianta znění toho místa Janova evangelia, jak ji uvádí Žilkův překlad: „… Židé mu řekli: "Padesát let ti ještě není, a Abraham tě viděl?“
Ježíš se ale přes tuhý odpor hraničící s jeho fyzickou likvidací nevzdává. Ještě pár dní před svým odchodem se snažil farizejům opět cosi vysvětlit a míří pravděpodobně ke stejnému problému - jen z jiné strany. Nasazuje drtivou logiku:
„Zatímco byli farizeové shromážděni, Ježíš se jich zeptal: „Co si myslíte o Kristu, čí je syn?“ Řekli mu: „Davidův“. Řekl jim: „Jak to, že ho potom David pod inspirací nazývá Pánem, když říká: „JHWH řekl mému Pánu: „Posaď se po mé pravici, dokud nedám tvé nepřátele pod tvé nohy?“ Jestli ho tedy David nazývá Pánem, jak může být jeho synem?“ A nikdo mu nebyl schopen slovem odpovědět…“
(Mat 22:41-46)
Poznámka: Ježíš se už i podle tradiční věrouky nacházel v situaci vzdáleně připomínající situaci našeho hypotetického Henocha jako cizince přicházejícího do Sálemu. I on musel jeho obyvatelům nějak vysvětlit, že není tak úplně zdejší.
Začíná být zjevné, že s tradiční interpretací totožnosti Ježíše není něco v pořádku. Ježíš zde učencům naznačuje něco, čemu oni velmi dobře rozumí. Pro židovskou jasně danou rodinnou hierarchii je nemyslitelné, aby potomek byl ve větší vážnosti než předek. Ale podle prokazované úcty to skutečně vypadá, že tento Davidův syn by měl být současně i jeho předkem! To zní jako naprostý nesmysl. Rezignace farizejů na Ježíšův argument je svým způsobem pochopitelná; pouze s tou připomínkou, že tito znalci tu byli právě od toho, aby takové problémy řešili.
Bohužel už se přesně nedozvíme, proč Ježíš ve své argumentaci nepokračoval. Lze jen předpokládat, že z Ježíšovy strany přerušena nebyla. Farizejové jej pravděpodobně už nebyli ochotni dál poslouchat.
Otázkou zůstává, zda se dnes, dva tisíce let po tomto rozhovoru, taková ochota najde. Lze zjistit kam Ježíš svojí otázkou mířil? Jsme si jisti, že ano, a to poměrně přesně, protože později kniha Zjevení tvrdí totéž, a dokonce zcela bez obalu  - totiž, že Kristus je:
„… kořen a potomstvo Davidovo.“ (Zj 22:16)
I kniha Zjevení o něm tedy tvrdí, že je fyzicky nejen Davidův potomek, ale dokonce i předek. (Nelze přeci jednu polovinu myšlenky vykládat fakticky a druhou alegoricky.) Co to tedy má znamenat?
Ve skutečnosti to není nic nového. Už podle Starého zákona je zaslíbený mesiáš
      I podle těchto textů měl být mesiáš potomek a zároveň předek Davidova otce Jišaje. Vypadá to jako logický nesmysl. Ale Ježíš kupodivu právě na tento paradox záměrně poukazuje!
Uvědomme si nyní, že kromě textu Zjevení se nacházíme na půdě ryzího judaismu, kde je jakákoliv transcendentní představa mesiáše naprosto nemyslitelná. Mesiáš je zde ryze lidská bytost s nejvyšším společenským postavením - pomazaný král nebo velekněz.
Chápat tyto texty jako jakýsi poukaz na Kristův nebeský (transcendentní) původ, jak se to zhusta činí, by bylo jak nelogické Alegorie jednoznačně poukazuje na předka v tomtéž smyslu jako na potomka. Jakýkoliv transcendentní původ je zcela vyloučen. Ježíš Kristus byl podle evangelií skutečně pokrevní potomek Davidovy rodové linie. , tak anachronické.   
Pokud by se nám nepodařilo přijít na stopu fenoménu Henoch - Melkisedek se všemi jeho superlativy, nevěděli bychom si s těmito texty naprosto rady.
2.část