Kapitola 7. NÁBOŽENSKÝ UTOPISMUS
N
ež se pustíme do velmi citlivého tématu této knihy - tématu Ježíše Krista, bude nutné provést malý vhled do historie judo-křesťanského náboženství a vysvětlit určité skutečnosti a psychologické jevy s ním spojené.
Všechny náboženské systémy jsou více či méně utopické. Křesťanství, přes jeho světodějný rozměr, má rovněž svoji utopickou dimenzi. V moderním racionálním světě je tato skutečnost už velkým handicapem a vyspělé státy se proto logicky sekularizují Sekularizace - potlačení vlivu náboženství, zesvětštění společnosti. Sekulární společnost je opak teokratické. . Z tohoto důvodu i křesťanství přestalo být státotvorným náboženstvím, přestalo psát dějiny, ačkoliv jako právě takové zaznamenalo na počátku největší růst a úspěch.
Představa svatého Augustina o středověkém Božím království (teokracii) na zemi se jeví řadovým křesťanům jako příliš filosofická nebo až urážlivá, protože moc tohoto panství byla udržována mečem a Boha bychom si raději představovali jako ztělesnění lásky.
Pro běžného křesťana je mnohem bližší představa, že milující Bůh se o všechno postará a úkolem člověka je dodržovat jeho přikázání. Bůh je velmi zkratkovitě spojován s „dokonalostí“, s láskou a dobrem. Vše, co na tomto světě není nositelem těchto značek, je věřícími opět zkratkovitě odmítáno a automaticky vyřazováno na „opačnou stranu“ Velmi paradoxně však na půdě téhož křesťanství existuje utopická představa věčných pekelných muk, ke kterým odsuzuje lidi tentýž Bůh. Bůh je prostě Bůh a v mystických sférách a představách si může klidně dovolit být i zlý a sadistický (?). Protože v takovém případě by i sám ďábel byl proti němu nevinný beránek.. Ačkoliv je v naprostém pořádku, že lidé dobré vůle touží po lásce a spravedlnosti atd., realita našeho světa je pro průměrného křesťana nebo kteréhokoliv člověka přinejmenším - velmi šetrně řečeno - matoucí.
S fenoménem zla si neví rady nejen teologie, ale ani filosofie. Jak si s ním má poradit běžný člověk? Každý se s tím vždy musel srovnat, jak jen nejlépe uměl.
Zcela spontánně proto byly vytvářeny různé pomůcky ve formě náboženských představ a tezí, aby pomohly běžnému člověku tento stav přežít (ráj srdce). Svět utopie a mystiky Velmi moudře lze předpokládat, že každá lidská bytost a její zkušenost má v projektu stvoření nesmírnou cenu a nemůže být proto ztracena. Jakým způsobem je zajištěna trvalá její existence, nelze obecně ověřit. Bible hovoří o vzkříšení, což se v jistém smyslu podobá východní představě reinkarnace. Konkrétní podoba vzkříšení není nijak určena. Mystických představ je velmi mnoho a nemohou platit všechny společně. Každá ale zpravidla obsahuje vznešené duchovní pravdy. přinášel velkou úlevu. Pomáhal (a stále pomáhá) citlivým a ušlechtilým lidem uchovat si svoji víru a nepřijít přitom takříkajíc o rozum.
Pisatelé Bible si byli dobře vědomi delikátnosti této záležitosti, a proto jen výjimečně napsali otevřeně, co by člověku mohlo samo dojít, kdyby sledoval svět s „otevřenýma očima“:
„Utvářím světlo a tvořím tmu, působím mír a tvořím neštěstí, já JHWH, tvořím všechny tyto věci.“ (Iz 45:7)
Ne, jak už bylo řečeno, Bible není ani pohádková, ale ani utopická kniha. Utopické představy o Bohu a dokonalosti jeho počínání si spontánně vytvořili lidé ve snaze unést často velmi neutěšenou realitu života; a vytvořili si je již v antice, dávno před křesťanstvím. Pokud ale chceme pochopit, co se zde skutečně děje, bude nutno uvést některé věci na pravou míru.
IDEA KONTRA REALITA
Svět podléhá Bohem jednou stvořeným zákonům a ty mohou působit jak k dobru, tak i ke zlu člověka. Stvořil rovněž lidstvo i s nastavením všech základních parametrů určujících chování a vývoj lidské společnosti.
Bůh ve výše zmíněném citátu Izajášovy knihy v tomto smyslu otevřeně přijímá odpovědnost za všechny věci, které se dějí pod sluncem.
Pokud tedy například pozdně středověká teokracie přinášela i mnoho zla ve formě zcela absurdního hromadění majetku, inkvizičního pronásledování atd., není tím ještě nutně zcela diskvalifikována. Už podle zjevného precedentu starověkého Izraele, který ani v dobách největšího duchovního a mravního úpadku nepřestal být Božím lidem.
Bůh měl a má opravdu jen dvě možnosti. Buď lidstvo nechat žít, a pomáhat mu vyvíjet se a učit - nyní už formou pokusu a omylu (poznáním dobra a zla) - nebo je nechat zničit. V tomto smyslu má moc přivést lidstvo k dokonalosti.
Na této cestě k dospělosti a navíc za stavu způsobeném prvotní havárií však nemá utopickou moc zbavit lidstvo skutečně velmi těžkých vývojových problémů.
A je zde ještě jeden velmi důležitý faktor: Bůh lidem věří, že to dokážou. Bůh věří v člověka. Věří v nadání ducha, kterým člověka vybavil a v jeho sílu.
„Ani výška ani hloubka ani žádné jiné stvoření nás nebudou schopni oddělit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím 8:39)
Člověku trpícímu v kterékoliv době útlakem nebo dokonce zvůlí mohl připadat svět beznadějný, člověk ztracený a Bůh nepřítomný nebo dokonce neexistující. Neměl šanci vidět z nadhledu smysl celého dějinného procesu. A i kdyby, asi by jej ve své prostotě nepochopil - a i kdyby, vyžadovalo by to od něj zcela mimořádnou dávku statečnosti. Takže co mu zbývalo - mohl buď na celý osud a celý svět zanevřít, nebo se ve své duši utéct do transcendentní mystické říše. Utéct se do říše pokoje, míru a spravedlnosti tak reálné, jak mu to jen jeho duševní síly a schopnosti umožňovaly.
Bylo by nad jeho síly přijmout fakt, že k optimálnímu a harmonickému stavu se lidstvo bude muset dopracovat velmi dlouhým, složitým a bolestným procesem. A mnohdy je to ještě i nad síly naše, kteří žijeme v době mnohem pokročilejší.
Poznámka: Základ utopických představ ovšem pramenil především z neznalosti. V historických dobách neměli lidé ponětí o mocných nástrojích, které jednou přinese lidstvu vědeckotechnický rozvoj, a ani o tom, že něco takového stvořený fyzikální systém vůbec umožňuje. Podobně tomu bylo i s možností kultivace lidského ducha a jeho probuzením. Naplnění biblických vizí si proto přirozeně představovali jako přímý zásah Boží transcendentní moci. Církve ještě v nedávné době věřily, že vědeckotechnický rozvoj a jeho aplikace jsou dílem Ďábla. Neuvědomovaly si, že tíživé dopady tzv. průmyslové revoluce jsou následkem „pubertální“ vývojové fáze lidstva a že jsou pouze přechodné.
Lidská utopická představa Boží všemohoucnosti, dokonalosti a lásky člověku dodávala naději, protože ji naštěstí nedomýšlel do důsledku … .
Ježíš kdysi pronesl výrok, o nějž se dodnes vedou spory:
„Blaze chudým v duchuJežíš musel ohromovat své posluchače mimořádnými schopnostmi a znalostmi, jejichž původ si ještě později vysvětlíme. Lidé si vedle něj museli připadat nicotní. Snad proto jim jakoby říká: buďte rádi, že víc nevíte; respektive - ani nechtějte víc vědět. Patrně i proto hovořil v podobenstvích, a jinak než v podobenstvích k zástupům vůbec nemluvil. , neboť jejich je království nebeské.“ (Mat 5:3)
Realita světa, ve kterém lidé tehdy žili a mnohdy ještě i dnes žijí, může být velmi neutěšená. Tento výrok napovídá, že Kristus to velmi dobře věděl a nezavíral před tím oči.
Věděl o světě, kde zachovat si víru a nepřijít při tom o rozum mohli buď lidé mimořádně inteligentní, zasvěcení a duchovně vyspělí (ale zároveň velmi silní), schopní pochopit a unést pravdu nebo nepříliš znalí, intelektově nepříliš nadprůměrní (nebo alespoň obdaření nezbytnou dávkou naivity), schopní přijmout velmi nedostatečná utěšující vysvětlení a náboženské představy. Proto byla víra vždy považována za dar.
Lidé obdaření „duchem“ (rozhledem a důvtipem), byli vždy v ohrožení mravního zhroucení - v ohrožení stát se bezvěrci, svévolníky, zločinci nebo jinými rebely.
Tento Ježíšův výrok nevyjadřuje nic o povaze Božího království - odráží velmi krutou skutečnost tehdejšího světa a jako ostatní výroky Kázání na hoře ukazuje na podmínky, které posilují možnost udržet se „na cestě“. Je nutno dodat, že v historických dobách byl život nesrovnatelně drsnější, než je tomu dnes.
KŘESŤANSKÁ CIVILIZACE
Po tomto úvodu si můžeme dovolit vyslovit poněkud troufalou myšlenku. Pokud se zbavíme utopických představ o dobru a spravedlnosti křesťanského Božího království, jeví se západní euro-atlantická civilizace přes všechny závažné nedostatky, které má, jako jediná relativně úspěšná - nejlepší ze špatných.
Jde především o to, že projevila schopnost stálého a kontinuálního vývoje a urazila na této cestě už skutečně velikou vzdálenost. A není to vázáno jen na křesťanství. Tento vývoj začal prokazatelně už helénskou kulturou, na jejíchž výsledcích povstala kultura římská. Idea římské republiky byla velmi progresivní, velmi nadčasová, a proto ve své době neuskutečnitelná, podobně jako současná idea komunismu nebo demokracie.
Její štafetu převzala Svatá říše římská, což byl další stupeň kultivace tohoto kulturního regionu, který se nyní rozšířil na celou Evropu.
Pod vládou křesťanů pokračoval soustavný vývoj ve všech oblastech života, který vyvrcholil teprve v nedávné době sjednocením Evropy. V porovnání s ostatními kulturami, ať muslimskou nebo východní, např. čínskou nebo indickou, které v historických dobách existovaly už dávno před kulturou křesťanskou a dokonce antickou, nechala ve dvacátém století euro-atlantická civilizace ve svém vývoji všechen okolní svět daleko za sebou.
Mimořádně důležité je to, že tato kultura byla i na svém vrcholu schopna sebereflexe. Velká péče je věnována kulturnímu dědictví. Tato kultura zkoumá sebekriticky svoji historii, což jí dávalo donedávna naději na růst. V současné době čelí velmi vážnému riziku zhroucení duchovních hodnot. Propadla fascinaci vlastním ekonomickým úspěchem, který povýšila de facto nade všechny hodnoty Jak známo, vývoj civilizace probíhá spirálovitým procesem. Viz kapitola Cykly JHWH dní a nocí. . Zastavit současný ekonomický mechanismus není v silách člověka. Alegoricky vzato jde o šelmu požírající samu sebe. Tématu současných světových problémů a problému globalizace se budeme věnovat v některé pozdější kapitole.
2.část
