Kapitola 7. NÁBOŽENSKÝ UTOPISMUS - 2.část
VÝVOJOVÉ PROBLÉMY LIDSTVA
Než se lidstvo propracovalo k vyšším ideálům - např. křesťanským, muselo projít velice dlouhým a velice bolestným procesem kultivace. Z následků tohoto procesu se vzpamatovává dodnes.
Říká se, že kdo si stěžuje na dobu ve které žije, nezná minulost.
V době romantismu vznikl nešvar dívat se s nostalgií na doby minulé jako na doby, kdy měl být svět lepší, život radostnější, zdravější atd. Opěvovaly se slavné události, historie se idealizovala a bylo na ni pohlíženo velmi anachronicky. Neinformovaný člověk může trpět takovou představou i dnes.
Děje se to tak, že kultivovaný společenský duch současný nebo nedávný se jednoduše přenese do minulosti a člověk si představuje, jak se tehdy dobře žilo, když neexistovalo to či ono, co se nám na současnosti nelíbí. To je ovšem nepřípustná a zavádějící retuše. Pokud chceme zjistit, jaký byl dříve skutečně život, je nutno pátrat po mentalitě, mravech, zvycích a skutečném společenském klimatu té či oné historické doby. Výsledek může být potom nejen překvapivý, ale až odpudivý.
Nicméně teprve uvědomění si těchto věcí může pomoci vytvořit si alespoň základní představu, jak dalekou cestu lidstvo ve svém vývoji už urazilo. Společenské hodnoty, na které jsme zvyklí a kterých si ceníme, jsou výsledkem dlouhé cesty, což mnohdy není bráno na vědomí, protože studenty dějepis zpravidla nebaví a nezamýšlí se nad ním.
SPOLEČENSKÉ KLIMA MINULOSTI
Čím dále bychom šli jako pozorovatelé zpět do minulosti, tím méně by se nám svět zamlouval. Charakter lidí žijících v dávných dobách si není radno idealizovat - pravděpodobně bychom si s nimi lidsky nerozuměli.
I kdybychom pominuli závažné hygienické nedostatky, byl by to svět, ve kterém by se asi nikomu ze současníků nelíbilo žít. Příkrou odlišnost tehdejšího světa lze demonstrovat názorně například na represivním systému. Ten byl tak brutální, že z pohledu dnešní psychologie bychom celou tehdejší společnost museli označit jako duševně vyšinutou. Tak třeba ona morbidní záliba v odtínání končetin zaživa nebo čtvrcení popravených těl přežívala ještě v novověku. Ještě popravě 27 českých pánů po stavovském povstání roku 1620 předcházelo odtínání rukou a vytrhávání jazyků. Hlavy sťatých českých pánů byly nakonec vystaveny na hradbách. Bývalo zvykem vystavovat kompletní rozčtvrcená těla pro výstrahu Jaký rozruch a pohoršení naproti tomu vzbudila v dnešní době jen výstava preparovaných těl na výstavě „Bodies“. - těla brutálně mučených a popravených lidí. Doktora Jesenia chtěl císař nechat čtvrtit dokonce zaživa, až na přímluvu pana Lobkovice mu byl trest zmírněn. Představa takových exekucí snese srovnání snad jen s hororovými filmy té nejhorší kvality.
Takováto řezničina, velmi mírně řečeno, zavání duševní úchylkou. V historických dobách byly podobné praktiky ovšem běžnou a oficiální praxí, přičemž veřejnost nezřídka přijímala tyto excesy jako divadlo - popravy bývaly veřejné.
Ochota tehdejšího člověka rozdělat oheň pod jiným živým člověkem - chladnokrevně jako úřední výkon - a ochota sledovat toto úchylné divadlo jen dokresluje míru „patologie“ celé společnosti.
Pokud takové chování společnost tolerovala v dobách míru, těžko se lze divit, že dobách válečných konfliktů se mohlo dít prakticky cokoliv. Sadisté nebyli voláni zákonem k odpovědnosti - naopak byli vítáni jako efektivní vojáci.
Baron Trenck proslulý svojí brutalitou, nechával s oblibou zajaté rebely nebo bandity narážet zaživa na kůly. A byl to starý slovanský zvyk známý např. z dob divokých nájezdů na Balkán, kdy slovanské kmeny „holubičí povahy“ terorizovaly původní obyvatelstvo i na tehdejší poměry s neslýchanou a nesmyslnou surovostí, podobně jako Hunové.
Tyto věci se ve vypjatých válečných dobách beztrestně děly ještě v době osvícené panovnice Marie Terezie. Baron Trenck byl totiž tak vynikající a odvážný voják a tak schopný velitel, že byl opakovaně povoláván do služby, zvláště při válkách s Turky, a to i přes své velmi problematické chovaní k nadřízeným.
Moderní pojem „válečný zločin“ by tehdy působil směšně. Navíc hrůzu, co nestihla završit válka, dokončil hlad a mor, na který byla tehdejší medicína krátká.
V dobách vojenských tažení bývalo součástí vojenského řemesla drancování, vraždění a znásilňování civilního obyvatelstva. Velitelé nad tímto řáděním zpravidla zavírali oči, protože armádu bylo nutno nasytit i v případě zásobovacích problémů a nebylo prostě účelné potlačovat její pěstovanou agresivitu.
Stávalo se pak, že bylo drancováno i vlastní obyvatelstvo nebo obyvatelstvo spojence. V dobách válek vrchnost i nad tím přimhouřila oko - přednostní bylo nasycení a bojeschopnost armády.
Tato praxe se v Evropě (západní a střední) Východní Evropa a Balkán má určité zpoždění, ale během historicky dohledné doby je může dohnat. postupně zmírňovala, ale definitivně vymizela prakticky až koncem 19. století, což je historicky skutečně ve velmi nedávné době! Pojem válečný zločin se objevil až v polovině dvacátého století, jako odpověď na zločiny 2. světové války! Tak je ale skutečně posoudilo až 20. století a to pouze jeho demokratická (křesťanská) část; nechtěli to pochopit a uznat např. nacisté při Norimberském procesu.
Poznámka: Stojí za povšimnutí, že ani starověcí ani středověcí filozofové se proti nehumánní praxi, nijak výrazně nebouří. Tepají do kdejakého společenského nešvaru, ale brutální praktiky válečnictví nebo hrdelního práva zřejmě považovali za natolik samozřejmé a nevyhnutelné zlo, že k tomu nebylo co dodat. Teprve Jan Amos Komenský odsuzuje „karabáče, okovy a žaláře“ jako nelidské a neadekvátní prostředky nápravy člověka a navrhuje didaktické metody jako způsob, jak těmto praktikám předejít J. A. Komenský - „Obecná porada o nápravě věcí lidských“. .
Projevy brutality současného člověka lze tedy chápat na pozadí těchto historických faktů spíše jako relikty - jako pudové pozůstatky minulých dob, které postupně mizí. Veškeré takové projevy jsou již veřejností považovány nejen za nepřípustné, ale už za patologické, veřejnost je jimi zděšena a projevuje velkou míru soucitu jejím obětem. Lidem žijícím v historických dobách by tyto postoje současnosti připadaly jako naprostá utopie. „Utopie“, kterou sice máme možnost žít, ale kterou máme také povinnost dále rozvíjet, protože je stále ještě velmi nedostatečná.
A nyní si výše zmíněná fakta dejme do kontrastu s křesťanskými ideály a s křesťanským chápáním Boha, jehož království tu podle Augustina mělo již panovat! Pro kolik lidí by taková představa byla únosná? Idea se zde s realitou dostává do velmi příkrého rozporu.
V moderní době diferencovaného myšlení už tragédie a absurdita první světové války skutečně zlomily křesťanstvu vaz. Prozíravým lidem se už mnohá jeho, dříve velmi účinná dogmata začala jevit jako falešná. A křesťanstvo už nikdy nezískalo zpět ztracenou důvěru.
Jenže ujalo by se a přežilo by vůbec křesťanství bez těchto dogmat? Přežilo by jakékoliv náboženství bez svých utopických vizí? Ale hlavně mělo by takové hypotetické realistické náboženství vůbec nějaký didaktický a povznášející duchovní účinek? Lze to chápat jako nouzové a jediné dostupné řešení rané vývojové etapy lidstva. Nešlo o opium lidstva, jak se domníval Karel Marx.
VYVRCHOLENÍ KŘESŤANSTVÍ A JEHO DOHRA
Ve starověku bylo velmi rozšířené mínění, že úspěšní a bohatí jsou požehnaní Bohem a obecně se považovali za ty lepší z lidí. Příkoří působené chudým proto nebylo chápáno jako nespravedlnost, ale jako přirozený řád věcí. Dokonce i nemoc nebo neštěstí bývaly často posuzovány v duchu této pověry - jako spravedlivý Boží trest.
(Luk 13:4)
Toto zvrácené sociální a mravní chápání světa přežívalo ještě dlouho po tom i v křesťanském světě, a to i přes důrazný Ježíšův protest, který své učení postavil jako přímou konfrontaci s příkrou sociální nerovností a nespravedlností.
Toto cítění v modifikované formě přežilo až do dnešní doby a povaha uspořádání lidské společnosti je i v těch nejvyspělejších zemích ještě stále podobně nespravedlivá.
Starověká exekuční praxe byla v některých ohledech ještě surovější než středověká. A ačkoliv by se mohlo zdát, že v projevech brutality si středověk od starověkem příliš nezadal, jeden významný rozdíl tu je. Zatímco starověk si mnohdy nedělal příliš starosti s mučením a vražděním už jen pro primitivní demonstraci moci nebo dokonce pro pouhou zábavu, středověk krutými tresty usiloval především o zachování pořádku a práva.
A nyní je nutno připomenout, jaký svět dostalo křesťanství za úkol zkultivovat, jaké k tomu mělo prostředky a s jakým monstrem v člověku muselo bojovat. A trvalo téměř 2000 let, než se mu alespoň rámcově podařilo toto dědictví starých časů zlomit.
