Badatelé Bible

předchozí části již padly nejasné zmínky o jiné identitě Boha, než jakou předkládá náboženská tradice. Bude tedy na místě, podat o tomto fenoménu podrobné vysvětlující informace.

Její nepochopení, jak bude dále zjevné, znemožňuje pochopení jak značné části biblických informací, tak pochopení celkového smyslu Písma vůbec. Jde o premisu^{Premisa: předpoklad - základní, výchozí informace.} zcela zásadního významu. Proveďme nyní srovnání několika textů hovořících o Bohu a zamysleme se na chvíli nad jejich důsledky:

Křesťanství, ale ještě více judaismus nebo islám jsou systémy přísně monoteistické. Ukážeme si ale, že zdrojový text všech těchto náboženství (Starý zákon) ve svých raných statích rozumí pojmu Bůh (definuje svůj monoteismus) poněkud jinak.

Člověk má velký sklon vytvářet legendy byť i jen o nepříliš dávných událostech nebo jejich postavách. A platilo to ve všech dobách a za všech okolností - historikové by o tom mohli vyprávět. Bude tedy rozumné připravit se na to, že v případě Boha bude tento obecný princip platit rovněž, a to tak silně, jak se jen na takovou postavu sluší.

Mýtus Boha je pochopitelně velmi posílen majestátností toho, co lidé správně chápali jako Boží stvoření, a hlavně tím, že v dobách, kdy tyto představy^{Je třeba podotknout, že obecná představa Boha u křesťanů v současnosti vychází ze starokřesťanské představy 4.-5. století, kdy probíhal boj o formulaci vyznání víry. Odráží tedy tehdejší úroveň chápání světa.} vznikaly, věděli lidé o Bohu a o podstatě stvoření (přírodních zákonech) jen velice málo.

Stvořitel potřeboval od počátku lidem sdělovat některé nezbytné informace. Ve svém sdělení však byl velmi omezen znalostmi lidí. Jenže na těchto znalostech byla závislá schopnost lidí sdělené informace chápat:

Nutně proto muselo docházet ke zjednodušování a pouhému připodobňování mnoha sdělení. Už toto nutné zjednodušování, ale hlavně neochota (příp. neschopnost) aktualizovat své poznání, vedlo postupně prakticky u všech duchovních správců ke vzniku velmi zkreslených představ. S tímto problémem bojovali už jak starověcí proroci:

„Kdo je slepý, ne-li můj sluha, a kdo je hluchý jako můj posel, kterého posílám? Kdo je slepý jako ten odměněný, nebo slepý jako JHWH (Jehovův) sluha? Šlo o vidění mnoha věcí, ale ty jsi stále nebděl. Šlo o otevření uší, ale ty

Poznámka: Zde Ježíš cituje opět z knihy Izajáše. Tento stav zkreslování a mytologizace byl a je skutečně všudypřítomný. I křesťanská teologie následující po židovské celý problém spíše ještě zkomplikovala, než že by přispěla k jeho řešení. A i později křesťané, pokud měli zásadněji aktualizovat své porozumění a poznání o Bohu, byli stále velmi nepřístupní. Své reformátory odmítali jako kacíře a odsuzovali je stejně jako židé své proroky.

Na počátku Bůh potřeboval vzbudit u lidí respekt, a proto se nejprve prezentoval vlastnostmi, které mu v očích lidí respekt vzbuzovaly. O tom svědčí i to, že jej dodnes titulujeme výrazem Bůh, což původně znamenalo „mocný“. Síla a moc byla v dávném starověku jedinou obecně srozumitelnou vlastností, vzbuzující respekt.

A proto každý (někdy i člověk), kdo se prokázal mocí, která se vymykala lidskému chápání, byl lidmi ve starověku automaticky označen jako bůh (Bůh) a jako takový i respektován (uctíván).

Protože Bůh z principu respektuje^{Např. uctívání Boha oběťmi byl lidský vynález. Podobně Bůh vyhověl Židům, když jej chtěli uctívat v chrámu, nebo když si chtěli ustanovit lidského krále. Z téhož důvodu mohl Kristus říci apoštolům: „Cokoliv byste svázali na zemi, bude svázáno i v nebi...“ (Mat 18:18) Nebo srov. 1M 15:17 a Jer 34:18 atd.} lidskou kulturu a mentalitu (je to záležitost práv, která lidem podle Bible dal), přijal i tento způsob dorozumívání. A tak bytosti z prvních, druhých i třetích nebes (viz dále) jsou označeny a zároveň se i představují titulem Bůh (hebrejsky ale elohim = mocní!) nebo také JHWH Bůh. A od těch dob Bůh takto s lidmi komunikoval.

Velmi zjednodušené představy se díky své prastarosti oděly posvátným hávem a došlo tak k jejich velmi tuhé konzervaci. Prakticky ve všech náboženských systémech existuje silně zakořeněná představa transcendentního^{Transcendentní - nadsvětný, nepodléhající fyzikálním zákonům, pocházející ze zcela jiného, rozumem nepostižitelného světa.} Boha, jednajícího nadpřirozeným způsobem a majícího i podobně nadpřirozené vlastnosti.

Je to podobné jako v pohádkách, kde mocný čaroděj dokonce jen mávne kouzelným proutkem, vysloví kouzelnou formuli a věci se začínají dít. Takovému čaroději jsou nějaké přírodní zákony úplně ukradené - proměňuje lidi a předměty na co si vzpomene. Z princezny udělá třeba žábu, z šišek dukáty anebo v mžiku vyčaruje celý zámek - jen tak, z ničeho. Atomová fyzika ať se postaví třeba na hlavu^{Ačkoliv moderní astrofyzika a kvantová fyzika odhalují, že naše vnímání světa může být velmi iluzorní, stále platí fakt, že prostor, který nám byl svěřen, se chová podle pravidel, kterým můžeme plně důvěřovat a na nichž můžeme budovat vše potřebné. Je to prostor, který nám plně umožňuje náš rozvoj a bylo by kontraproduktivní snažit se jej nějak obcházet, dokud jsme nevyčerpali všechny jeho možnosti. Protože právě pro účely našeho rozvoje byl takto zkonstruován.}.

Některé tradiční náboženské představy ale dodnes skutečně působí velmi podobně. S trochou nadsázky miliony lidí něčemu podobnému po staletí věřily a dodnes věří - věří, že Bůh to nejen dokáže, ale že vlastně nic jiného ani nedělá! Je přece všemohoucí - proč by se tedy namáhal a ztrácel čas složitými fyzikálními a chemickými procesy nebo náročnou technologií^{Dnes ale např. přepokládáme, že základní stavební kameny hmoty - prvky, vznikají pomocí termojaderných reakcí v jádrech hvězd. Rozšíření prvků do okolního kosmu pak dochází explozí takové hvězdy - výbuchem supernovy. Stvoření hmoty už tedy nechápeme jako zázrak, naopak tušíme nesmírnou náročnost tohoto procesu, a to nejen časovou, ale i energetickou a technologickou.}

Pokud budeme číst Bibli skutečně nezaujatě a nebudeme obsah textů vtěsnávat (vědomě či nevědomě) do předem připraveného výkladového rámce, začnou se nám objevovat zajímavé, i když z počátku možná poněkud nesrozumitelné, dějové obrazce:

Už zde, na samém počátku Bible, začíná s tradiční představou Boha poněkud kolidovat fakt, že tento Bůh zde překvapivě vystupuje v množném čísle. Takových textů je v knize Genesis více.

Dokonce spolu s množným číslem slovesného tvaru je to jev, se kterým si teologové hodně lámali hlavy a nakonec jej vysvětlili jen velmi provizorně, a to tak, že jde o tzv. pluralis majestatis.

Vyšli při tom zcela anachronicky z mnohem pozdějšího zvyku panovníků titulovat se množným číslem. V pozdějších částech Bible mívá už sice Bůh sloveso v jednotném čísle, ale termín Elohim (tedy bohové) zůstává jako tradice zachován.

Staří Hebrejové ovšem termín elohim zjevně chápali zcela nekomplikovaně. Slovo elohim bylo totiž užíváno i pro označení tzv. falešných bohů a zde jej i naše bible překládají správně - tedy jako množné číslo.

Poznámka: Už zde tedy začíná určité tendenční retušování původního textu, a s tímto jevem se budeme na stránkách této knihy stále setkávat a s ním se i potýkat. Právě tato teologicky kontroverzní a proto zaretušovaná místa často poukazují na existenci důležitých a nepovšimnutých skutečností.

Argument, že jde o plurál majestátní, skutečně neobstojí - Bůh má bezpochyby charakter v pořádku a podsouvali bychom mu lidské vlastnosti, kdybychom tvrdili, že je mu zapotřebí vyjadřovat svoji velikost tímto způsobem. Plurál je produktem našich novodobých dějin, ješitnosti lidských panovníků a má navíc obrácený sled, takže v našem případě by musel znít - „My, Bůh“, a nikoli „Já, Bohové„.

Že v případě hebrejského JHWH jde skutečně o božstvo, uvádějí rovněž i teologické autority, ovšem bez vyvození dalších důsledků. (Biblický slovník, Adolf Novotný a další)

Kapitola 5. BŮH