Kapitola 5. BŮH - 2.část

ZÁKLADNÍ TEZE MONOTEISMU
Hebrejský výraz Elohim je množným tvarem od výrazu eloáh (zkráceně el - bůh, arabsky alláh) a znamená doslova, jak již bylo řečeno, „mocný“. Základní teze hebrejského monoteismu pak vychází z 5.Mojžíšovy 6:4, zní takto:
„Slyš Izraeli: JHWH, tvůj Elohim [doslova ale tvoji bohové], je jeden JHWH. Budeš milovat JHWH…“ (5M 6:4)
Všimněme si, že v prohlášení není vůbec řečeno, že bohové je jeden (což by v originálním jazyku byl do očí bijící protimluv), ale že JHWH je jeden.

Poznámka: V podobných kategoriích se hebrejský text vyjadřuje i v případě Adama (člověka). Jméno nepatřilo jen prvnímu muži, ale znamenal muže i ženu dohromady a patrně i všem jejich potomkům - tedy celému budoucínu lidstvu. Text v knize Genesis zní totiž doslova takto: „A řekl Bůh:“Učiňme člověka k obrazu našemu, jako představu naši, ať panují nad rybami mořskými… " (1M 1:26; Vytlačil) Bible zde zjevně chápe Boha i člověka jako organismus nikoliv unifikovaný, ale spolupracující, kooperující.

Biblický (hebrejský) monoteismus se tedy zaměřuje na jméno JHWH, nikoliv na pojem Bůh.
Monoteismus spočíval původně snad v tom, že [praví] Elohim nesoucí toto jméno postupovali ve svých aktivitách jednotně, podle dohodnutého postupu. Ostatní božstva popisovaná v Bibli, tzv. falešní elohim, nerespektovala tento postup. Jejich prostředky a postupy byly odlišné.
Tyto bohy odlišuje velkými a malými písmeny a jednotným a množným číslem až naše gramatika, tedy až naše moderní překlady.
Originální text je odlišuje pouze jmény, vlastnostmi a různými přívlastky. Zde bychom tedy jejich popisy viděli takto:
JHWH bohové, bohové Izraele, praví bohové, a naproti tomu: falešní bohové, bohové národů, bohové Egypta atd.
Pojďme se nyní podívat na konkrétní popisy biblického Boha v raných dobách.
BŮH V DOBĚ ABRAHAMOVĚ
Celé chování lidí vůči Bohu je v počátcích (z pohledu tradičního chápání) jaksi zmatené - bez patosu tutéž bytost nazývají jednou JHWH a hned vzápětí JHWH (Jehovův) anděl (1M 16:9-13; Sd 6:11-15).
Při návštěvě Abrahama třemi posly jméno JHWH dokonce koluje. Jménem JHWH jsou uvedeni všichni tři a potom Abraham oslovuje toho, jehož zřejmě chápe jako nadřízeného. Lot pak stejně oslovuje zbývající dva, kteří večer dorazili do Sodomy.
„Potom se mu (Abrahamovi) JHWH objevil mezi velkými stromy Mamre, když seděl za denního horka u vchodu do stanu. Když pozvedl oči a podíval se, na nějakou vzdálenost od něj stáli tři muži. „… Potom řekl: „JHWH (Jehovo), jestliže jsem nyní nalezl přízeň v tvých očích, prosím, nepřecházej svého sluhu. Ať je přineseno trochu vody a budou vám umyty nohy.“ … V tom se muži obrátili a vydali se na cestu k Sodomě; ale JHWH, ten ještě stál před Abrahamem. … A k večeru přišli do Sodomy dva andělé. … A sotva je (Lotovu rodinu) vyvedli na okraj, stalo se, že začal říkat: „Unikni pro svou duši! Neohlížej se a nezastavuj v celé této oblasti. Unikni do hornatého kraje, abys nebyl smeten.“ Lot jim pak řekl: „Ne tak, JHWH (Jehovo). Prosím, tvůj sluha nyní nalezl přízeň ve tvých očích … já nejsem schopen uniknout do hornatého kraje, prosím, toto město je poblíž, smím tam, prosím, uniknout?“ … „Pospěš si, unikni tam, protože nemohu udělat nic, dokud tam nedojdeš.“ (2M 18:1-19:22)
Je zjevné, že tehdejší lidé oním jménem oslovovali každého, kdo je přesvědčil o tom, že přišel s autoritou JHWH.

Poznámka: Zde stojí rovněž za povšimnutí, že JHWH varuje Lota, že nastartovaný proces destrukce již nelze zastavit a ani příliš regulovat - vybízí jej opakovaně ke spěchu. Bůh nemůže libovolně měnit zákonité fyzikální nebo geologické procesy, ale musí činit příslušná opatření.

JISTĚ ZEMŘEME, NEBOŤ JSME VIDĚLI BOHA
V Soudcích 13. kapitole je asi nejnázornější příklad potíží při určování totožnosti dotyčného podle projevů jeho moci:
„Žena potom šla a řekla svému manželovi: „Přišel ke mně muž [pravého] Boha a jeho vzhled byl jako vzhled anděla [pravého] Boha, velmi vzbuzující bázeň. A neptala jsem se ho, odkud je, ani mi nepověděl své jméno.“ (Sd 13:6)
„Ale JHWH anděl řekl Manoovi: „Nebudu se živit tvým chlebem, ale jestliže chceš dát zápalnou oběť JHWH, můžeš ji obětovat.“ … On něco podivuhodným způsobem konal, zatímco Manoa a jeho manželka přihlíželi. Stalo se tedy, když plamen vystupoval z oltáře k nebi, že JHWH anděl pak vystoupil v plameni oltáře, zatímco Manoa a jeho manželka přihlíželi. Ihned padli na tvář k zemi.“ (Sd 13:16-20)
„Manoa tedy řekl své manželce: „Rozhodně zemřeme, protože jsme viděli Boha. Ale manželka mu řekla: „Kdyby byl JHWH měl potěšení jen v tom, aby nás zahubil, nebyl by přijal zápalnou oběť …“ (Sd 13:22,23)
Konkrétní podoba nebo totožnost JHWH nebyla evidentně nijak přesně určena. Malachim (andělé 1. nebes) navíc vypadali a chovali se velmi podobně jako lidé. Oblékali se dobově, aby nebudili pozornost. Nechali se hostit - přijímali potravu, chodili pěšky a někteří z nich dokonce měli kdysi poměr s lidskými ženami. Jejich identifikace byla spontánní a nahodilá, a to jen podle jejich mimořádných projevů moci. Jenže toto nebyly jediné bytosti JHWH, se kterými se lidé setkali. A je to zřejmé už z příběhu o Manoovi.
Při osobním setkání lidí s malachim jsou dotyční někdy (v tomto případě ale bezdůvodně) ochromeni strachem ze smrti.
„Jákob tudíž nazval to místo Peniel, protože jak uvedl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář, a přece byla má duše osvobozena (byl mi zachován život EP)." (2M 32:30)
Proč ten strach? Odkud pramenil?
VYŠŠÍ NEBESA
Podívejme se nyní na nejokázalejší defilé nebes, jaké kdy na zemi proběhlo. Je to situace, kdy se izraelský národ po odchodu z egyptského otroctví shromáždil před horou Sinaj, aby zde byla uzavřena smlouva s Bohem a ustanoven Zákon. Zde na hoře obdržel Mojžíš mimo jiné desky zákona s desaterem Božích přikázání. Odpověď na zmíněné otázky zde vyplyne sama.
Zde Bůh JHWH sestupuje dokonce třikrát za sebou, přičemž Mojžíš se zde setkává pokaždé s jinou, o řád vyšší, bytostí. Také bezpečnostní opatření se stupňují:  
„ … A z celé hory se kouřilo, poněvadž na ni JHWH sestoupil v ohni; a její dým stoupal jako z vypalovací pece, a celá hora se velmi chvěla … A Mojžíš a Áron, Nadab a Abihu a sedmdesát izraelských starších mužů vyšli a uviděli Boha Izraele. A pod jeho nohama bylo něco, co vypadalo jako dílo ze safírových dlaždic a čisté jako samotná nebesa.“ (2M 19:18-24:10)
Lidem dávných věků bylo tedy očividně známo, že existuje Bůh (bytost, bytosti?), jehož přímý kontakt je člověku životu nebezpečný. A protože neměli jasno o uspořádání nebes, a pravděpodobně neměli vůbec žádnou představu o jakémkoliv uspořádání, tento strach se prostě objevuje obecně při náhlém setkání s kýmkoliv z Bohů. Kniha Genesis všechny tyto bytosti označuje společným jménem JHWH.   
Případ Mojžíšova setkání nám opět sděluje velice důležitou věc. Je zřejmé, že ani Bůh nejvyšší instance nemůže libovolně měnit fyzikální projevy dokonce ani své vlastní přítomnosti. Naopak, musí je respektovat a činit patřičná opatření - stejně jako lidé při práci s nebezpečnými látkami nebo energiemi. Boží činnost a působení nemá nic co do činění se skutečnými zázraky. Šlo vždy o vysoce sofistikovanou činnost, kterou lidé jako zázrak pouze chápali, protože jejímu principu nerozuměli. Archaická představa Boží všemohoucnosti - že Bůh je kouzelník, který může cokoliv - je nejen utopická, ale i nebiblická. V době pokročilých znalostí přírodních zákonů již působí směšně. Úporně přežívající středověké představy a dogmata velmi snižují kredit všeho křesťanstva.
Souhrn výše zmíněných informací je možná stále poněkud neuspořádaný. Uveďme tedy tento zmatek do pořádku. Postavme je ale nejprve na ještě pevnější teologický základ.
 
3.část