Kapitola 3. SPOR O „JABLKO“

ZÁKLADNÍ TEZE:
Bibličtí pisatelé - duchovně nejvyspělejší jedinci své doby - často (a zcela přirozeně) vyjadřují své vlastní mínění o popisovaných věcech na základě zkušeností a jevů, jimiž byli inspirováni. Podávají je prostě tak, jak jim v daném období sami rozuměli. Pojetí některých veličin a jevů se tak v Písmu postupně vyvíjí nebo až mění. Proto musíme postupovat velmi obezřetně při posuzovaní popisovaných veličin nebo hodnocení jevů jejich pisateli, zvláště v raných částech Bible.

D
ostáváme se konečně k rozboru příběhu o Adamovi a Evě, který dnes již ani mnohé církve nepovažují za historický. Hovořme nyní o biblických termínech a předpokládejme, že celý příběh není pouhou metaforou, ale že má reálný základ, tedy že přeci jen je historický. Velmi jednoduchý příběh a jednoduché veličiny tohoto příběhu nemusí ještě nutně znamenat, že jde o mýtus nebo pouhou alegorii Vezměme si jen popis stvoření Evy, jak je zaznamenán v Genesis 2:21 - „JHWH Bůh tedy uvedl na člověka hluboký spánek, a zatímco on spal, vzal jedno žeber a nad jeho místem pak tělo uzavřel. A JHWH Bůh potom ze žebra, které vzal z člověka, postavil ženu a přivedl ji k člověku.“ (PNS) Není zde prostým jazykem popsán žádný zázrak, jak je u mýtů obvyklé, ale dnes už běžný chirurgický zákrok, včetně celkové anestezie a ukončení operace uzavřením rány a následná genetická manipulace (klonování). .
 
 
Na samém počátku poznávání a výchovy (v primitivním stavu) totiž nelze jinak, než pracovat s nejjednoduššími pojmy a úkony, jako například stromy, zvířaty, jedením atd. Podobně jako při výchově dětí, které ještě složitým pojmům nemají jak rozumět.
Pokud čteme Bibli v našich moderních jazycích, zdá se nám její text rovnocenný od počátku až do konce. Toto zkreslení je dáno „uhlazením“ překládaného textu. V originálním textu, čím jdeme hlouběji do časové vrstvy, tím jsou jazyk a jeho vyjadřovací prostředky jednodušší, primitivnější. Je to logické. Odpovídá to postupnému vzniku biblického textu.
Nejstarší části Bible jsou psány zcela archaickým jazykem. Pro židovskou kulturu byla vždy typická posvátná úcta ke svatým spisům. I pozdější textové redakce zjevně respektovaly a zachovaly tento stav. Jednoznačný překlad těchto textů je proto velmi problematický, ba až nemožný. Překlady jsou současně i výklady.
Tento archaický zápis textu nám proto umožňuje provést následující změnu interpretace - vlastně jakousi logickou úpravu překladu příběhu o Adamovi a Evě, který, jak zjišťujeme, nebyl proveden a pochopen v moderních jazycích zcela správně.
Pro pochopení tohoto příběhu je totiž nutné si uvědomit jednu zásadní věc:
Bezprostředně po uvedení člověka na zem byl utvořen V Genesis 2:7-19 je popsáno tzv. 2. stvoření. Existují i hypotézy, že jde o opravné stvoření člověka a některých zvířat jako náhrada za první nezdařené v Gen. 1.kapitole. V souladu s židovským způsobem popisu jde ale spíš o rozvinutí detailů, zamlčených v 1.kapitole.  uzavřený a chráněný ekosystém (ráj, zahrada Eden), kde platil následující potravinový status quo:
Podle popisu knihy Genesis Jde o knihu nazývanou v moderních překladech jako 1. kniha Mojžíšova. byla tedy situace takováto: potravou zvířat byly nižší rostliny (zelená bylina) - traviny, listy křovin, stromů atd. Potravou lidí byly plody všech stromů, příp. keřů v zahradě, kromě jednoho.
Strom poznání dobrého a zlého byl nějakým způsobem spojován s Bohem (Bohy). Víme to nejen z hadovy inspirace Evy - „budete jako Bůh“, ale i z následného Božího vyjádření:
„I řekl JHWH Bohové: „Teď je (bude? Po pojezení ovoce) člověk jako jeden z nás, zná (pozná? starohebrejština nemá časování) dobré a zlé.“ (1M 3:22)     
Poznámka: Lidé pravděpodobně přirozeně vnímali, že zvířata nemají jíst potravu určenou lidem, stejně jako lidé neměli jíst potravu Bohů (kterou představoval Strom poznání dobrého a zlého). Dále se v Genesis hovoří o stvoření domácích (domestikovatelných?) zvířat. To nás vede k domněnce, že v Edenu žila pouze vybraná zvířata a že to byli býložravci. Vně zahrady, v okolní divočině, pak žila i všechna ostatní zvířata včetně dravců, a zřejmě proto bylo nutno zahradu střežit.
ANALÝZA UDÁLOSTÍ V EDENU
To, co se nám zde kniha Genesis snaží ve skutečnosti sdělit, proběhlo nejspíše takto:
Eva se prochází někde po okraji zahrady Eden. Zde narazí na jakéhosi plazivého tvora (dosl. „ten, jenž se plazí“ [ještěr?], překládáno jako had), který vylezl na nějaký strom (libovolný) a žral jeho ovoce - lidskou potravu. To je mimořádný úkaz, protože všichni tvorové jsou naprogramováni tak, že žerou pouze zelené rostliny (Bod 1). Eva tvora pozoruje po delší dobu a zjišťuje překvapivou věc - tvor nezdechl ani není nijak postižen. Žije dál, jako by se nic nestalo.
Co nás vede k této interpretaci? Je to analýza „dialogu“ Evy s tímto „hadem“ a všech následných událostí.
Vycházíme z předpokladu, že had, jako samozřejmě každé jiné zvíře, neumí mluvit. Že by had k ženě doslova mluvil, je proto nesprávný překlad (a zároveň výklad).
Poznámka: Zvířata umí mluvit pouze v bájích a pohádkách. Bible ale v žádném případě není pohádková kniha, jak si na půdě našeho zkoumání opakovaně a ještě mnohem zřetelněji ukážeme.   
O co zde tedy mohlo jít? Had (svým chováním) sděluje ženě určité informace a vyvolává v ní dilema. Konkrétně - vyvolává v ní otázku:
„Je to skutečně tak, že vám Bůh zakázal jíst z každého stromu v zahradě?“ (1M 3:1)
Realisticky vzato had nemohl tuto otázku před Evou vyslovit, ale mohl k ní inspirovat, mohl ji v Evě vyvolat. A pokud opravdu sežral ovoce, nedávalo by skutečně větší smysl spíše to, že Eva klade tuto otázku hadovi?
Eva pokračuje v dilematu a možná si s hadem i „povídá“, jak to lidé dodnes někdy dělají:
„(My) Ze stromů v zahradě jíst smíme. Ale nesmíme jíst ze stromu, který je uprostřed zahrady (právě abychom nezemřeli) … “. (1M 3:2).
A pozor - žena nyní lokalizovala strom! Strom je tedy někde úplně jinde, než kde se oba momentálně nacházejí - je uprostřed zahrady. Z toho plyne, že děj se odehrává na jiném místě, a nikoliv u Stromu poznání.
V rozporu s tradičním pojetím a povrchní četbou Eva s hadem nejsou u Stromu poznání, had s Evou verbálně nemluví a přímo ji ani nesvádí, aby z tohoto stromu jedla. Svým chováním jí ale lidově řečeno „nasazuje brouka do hlavy“ a vyvolává v ní dilema.
Protože had nezdechl, („řekl“ ženě) inspiroval ženu k následujícímu, fatálnímu závěru:
„… nikoliv, ani vy (lidé) nezemřete (budete-li jíst potravu Bohů, jako jsem já jedl tu vaši), Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré a zlé.“ (1M 3:4, naše parafráze uvedeného textu)
Poznámka: Zde stojí za povšimnutí, že had je označen jako nechytřejší (nejzchytralejší, nejobezřetnější) ze všech zvířat. To musí mít nějaký důvod. Je to patrně momentální chápání Evy, která začala hada díky jeho husarskému kousku považovat za inteligentnějšího než ostatní zvířata a čekala, že i ona bude analogicky z jedení vyšší potravy stejně profitovat. Nebo-li: „Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré a zlé.“ Je zde cítít až jakýsi magismus, k němuž primitivní mysl inklinuje. Tak jako had povýšil na lidskou úroveň pojedením lidské potravy, i oni sami povýší na božskou úroveň pojedením potravy Bohů.
Žena chování hada velmi inteligentně a logicky zpracovává a vyhodnocuje. Je schopná i toho, čemu se dnes ve vědecké praxi říká extrapolace - s důvěrou očekává, že zákonitosti ověřené v nižším systému, budou platit i v systému vyšším. To by svědčilo o její vysoké inteligenci. Svým myšlenkovým schopnostem zcela důvěřuje a logické závěry i bezodkladně realizuje. Apoštol Pavel se o ní mnohem později vyjádří, že:
„Žena byla důkladně oklamána.“ (1Tim 2:14)
Pokud by šlo o skutečný verbální projev hada, ženu by tento jev zaprvé nejspíše vyděsil, a za druhé by to bylo tvrzení proti tvrzení (Božího proti hadovu), což by vzbuzovalo minimálně rozpaky a nedůvěru k hadovu tvrzení jakožto tvrzení pozdějšímu. Pavlova slova: „Žena však byla důkladně oklamána“, spíš podporují náš výklad - had ji totiž fakticky předvedl, že ovoce sníst smí - skutky mluví hlasitěji než slova.
Žena tudíž považuje hada za nadaného prozíravostí a opakuje po něm jeho skutek. Tímto se žena z celé této situace „vyviňuje“. Žena hadovou „zchytralostí“ také argumentuje, když Bohu vysvětluje důvod svého činu.
„Had, on  mě podvedl, a tak jsem jedla.“ (1M 3:13)
Na myšlenku, že had skutečně žral co neměl, a dokonce i lezl tam, kam neměl (do ekosystému Edenu pravděpodobně nepatřil), nás přivádí pozdější demonstrativní trest:
„Protože jsi to učinil, buď proklet a vyvržen ode všech zvířat … Polezeš po břiše a po všechny dny svého života budeš žrát prach.“ (1M 3:14)
Tento „trest“ pracovně považujeme jako demonstrativní a lze jej chápat jako akt uvádějící celou nevyváženou situaci zpět do duchovní rovnováhy. Delikt nebylo možno ponechat nepotrestaný. V přírodě - a obecně v řádu stanoveném Bohem (má-li správně fungovat), musí být rovnováha Člověk je v konečném důsledku rovněž součástí přírody i když zákonům platným v jeho sféře říkáme společenské. Nerespektování těchto zákonů vede k nerovnováze a napětí, které se uvolňuje v různých krizích a válkách. .
Nicméně by de facto nemělo smysl trestat hloupé zvíře, pokud nejde o alegorii poukazující směrem vzhůru. Písmo totiž už zde a dále i později naznačuje, že abnormální chování hada zde nemohlo nastat samo od sebe, ale že za ním stála konkrétní inteligence.
Jenže pojedení ovoce už nastartovalo jistý nezvratný proces …  
 
 
2.část