Kapitola 3. SPOR O „JABLKO“ - 2.část

SKRYTÉ DĚJE
Už v příběhu o Adamovi a Evě tedy existuje jakýsi nevyřčený Bible je téměř charakteristická tím, že ne všechny své příběhy vykresluje uceleně, kompletně. Některé detaily příběhů jsou vyjádřené až pozdějšími následky nebo připomínkami. Pro příklad uveďme tento příběh: „A JHWH Bůh potom ze žebra, které vzal člověku, postavil ženu a přivedl ji k člověku. Člověk pak řekl: Toto je konečně kost z mých kostí, tělo z mého těla … Proto muž opustí svého otce a svou matku a přidrží se své manželky …“ (Gen. 2:22-24). Důvod proč muž opustí rodiče, co se zde vlastně stalo, zde není uvedeno. Důležitý detail příběhu chybí. Není ovšem těžké si domyslet, že člověk patrně nejenže neprojevil žádnou vděčnost, ale přestal se o své dosavadní průvodce (Elohim) zcela zajímat. Se svoji novou partnerkou je jednoduše opustil. Charakter člověka tvoří jeho činy a naopak později charakter činy podmiňuje. V takto raných dobách (bez dopředu daného charakteru) první skutky vytvářely velmi silné základy pro charakter člověka a významně ovlivňovaly i genofond celých následujících generací. Projevy typické pro chování Adama a Evy jsou dodnes pozorovatelné u obou pohlaví. , skrytý nebo spíše tradicí nepochopený děj, který ovšem lze velmi dobře logicky rekonstruovat a smysluplně doplnit.
To dodává těmto textům vysokou míru autentičnosti. Takových míst je v Bibli celá řada a jejich rozpoznání a pochopení je zase základem pro úspěšnou interpretaci dalších částí Bible.
 Dále je užitečné si všimnout, že akt svedení Evy je proveden v totožných intencích, v jakých byl Adam podnícen k poznávání a pojmenovávání zvířat a k hledání rovnocenné  partnerky.
Kromě strategických cílů plození a podmanění země (které jsou dány příkazem) jsou ke všem dalším (operativním) cílům lidé ještě přiváděni a iniciováni zcela nenuceně, a dokonce nepozorovaně. (1M 2:19,20).
Člověk byl do těchto úkolů uveden - nejsou mu přikázány. Úkoly odpovídají nejen jeho možnostem, ale hlavně potřebám. Není mu např. direktivně řečeno: „Budeš milovat ženu jako sám sebe.“ Hledal ji a čekal na ni velmi dlouho a nemohl se jí dočkat. Do svých úkolů je uváděn spontánně a stejně spontánně je přijímá niterně (srdcem), nikoliv nařízením. Tuto metodu Právě myšlenky textu v 1M 2:19,20 si Komenský všiml a na něj se i odvolává ve své Obecné nápravě. „Student má být lákán, a nikoliv nucen do práce.“ znovuobjevil a vědecky rozpracoval Jan Ámos Komenský.
      Lze proto předpokládat, že i „Zákon“ (pravidla správy) měl být původně postupně „psán do jejich „srdcí“, a to didaktickou metodou - pochopením jeho užitečnosti a potřebnosti.
To by opět odpovídalo našim předpokladům o Boží snaze nastolit na počátku optimální podmínky pro skutečný rozvoj svobodné vůle.
Záhy se ovšem mělo vše zásadně změnit.
Pochopení těchto událostí na počátku lidstva je důležité pro pochopení smyslu celé Bible. Proto nyní uvedeme sérii základních tvrzení, která se přímo vztahují k těmto prvotním událostem. Vysvětlení některých z nich ale bude možné až po uvedení nebo analýze mnoha dalších informací, a bude to proto možné učinit až v závěru této knihy.  
ZÁKLADNÍ TVRZENÍ PROTI TRADIČNÍMU POJETÍ
TVRZENÍ 1) „Zákaz“ jedení ze Stromu poznání nebyl zákazem v právním smyslu. Byl spíše výstrahou a zábranou před vstupem na alternativní (zastaralou) cestu. Celé opatření mělo velmi praktický význam. Podrobnější vysvětlení jeho smyslu ale bude možno uvést až později.
Komentář:
Bůh stvořil člověka se svobodnou vůli a bylo by kontraproduktivní ji (vzhledem k jejímu plánovanému vývoji) takto omezovat nařízeními a zákazy (v právním smyslu). Považovat toto varování za takový zákaz, je anachronismus. Čin prvních lidí nemohl být právním přestupkem.
Hledání právního smyslu této události bylo pochopitelně předem odsouzeno k nezdaru. Na samém počátku společenského vývoje ještě nemohli být první lidé schopni uvažovat v právních kategoriích. Skutečně si zde lze právní odpovědnost těžko představit.
 Pokud by zákaz jedení byl zkouškou poslušnosti (jak tvrdí tradice, a bez právního podtextu si ji opět neumí představit), pak by se zkoušely právě duchovní vlastnosti. Jejich existenci zde ale ještě nemůžeme předpokládat.
Z jaké pohnutky by tato poslušnost měla plynout. Z lásky? Z úcty? To v případě absence duchovních vlastností přeci není možné! Ze strachu? To je krajně neoptimální (ve skutečnosti havarijní) opatření, kontraproduktivní pro rozvoj svobodné vůle. Za odměnu? Takto lze cvičit zvířata, ale zde žádná odměna slíbena nebyla. Ne, za předpokladu plánovaného rozvoje duchovních vlastností a svobodné vůle Bůh po lidech poslušnost v právním smyslu zatím požadovat prostě nemohl.
Poznámka: Dále je nutné si uvědomit, že lidé na samém počátku vývoje měli prakticky nulovou zkušenost a opět si lze těžko představit, že by po nich mohla být požadována odpovědnost za tak závažné rozhodnutí. Svojí závažností by to byla srovnatelná situace, jako svěřit nezletilci řídicí panel s tlačítkem pro odpálení střel s jadernými hlavicemi a zakázat mu, aby na ně sahal. Následky pojedení ovoce jsou dokonce ještě fatálnější.
TVRZENÍ 2))Události a situace v Edenu jsou jedním z klíčů pro pochopení původního (výchovného) záměru Boha s člověkem - pro pochopení projektu lidstva.
Komentář:
Toto téma bude námětem pozdějších kapitol.
TVRZENÍ 3) Pozdější Boží výchovné metody (Zákon - zákazy, příkazy) a prostředky nápravy (tresty) jsou v případě člověka už jen nouzovým řešením.
Komentář:
Jak už bylo řečeno, bylo by anachronismem vztahovat tyto zákonní principy (zákazy a příkazy) na situaci v Edenu. Tento anachronismus byl zavádějící a velmi zkomplikoval nalezení skutečného smyslu celé biblické zprávy.
Původní a asi nejstarší židovský pojem, který se překládá jako „hřích“, má význam „minout cíl“ (používaný ve smyslu dosl. např. - chybiti se prakem, šlápnouti vedle; Biblický slovník od Adolfa Novotného). Čili v prapůvodu znění ani samotný pojem „hřích“ není právní termín. Toto chápání pojmu přetrvávalo dlouhou dobu dokonce ještě po ustanovení Zákona Teprve poexilní literatura (patrně pod vlivem perským a řeckým [metafyzika?]) a NZ spojují hříšnost člověka (v právním smyslu) s pádem prvních rodičů. Biblický slovník, termín Hřích, Adolf Novotný. Apoštol Pavel je ale i zde zdrženlivý: „mzdou za hřích je smrt“ - nikoliv trest, opět se vyhýbá právnímu termínu. . Hřích je zde správně chápán pouze jako první krok na cestě, která se míjí cíle.
„Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili“. (Řím 5:12)
Otázka, kterou je zde nutno klást, zní: jaký že je to cíl, který byl předložen lidstvu?
TVRZENÍ 4))Vystoupení Ježíše je prvním pokusem masivně integrovat do tohoto havarijního řešení prvky původního projektu - a přiblížit tak podmínky vývojové cesty lidstva jeho vnitřnímu nastavení, lidským duševním a duchovním parametrům.
Komentář:
Ale pozor, tyto prvky jsou už pokročilejší vzhledem k vyššímu vývojovému stupni lidstva.
Tvrzení 5)) Původní projekt lidstva byl zpochybněn, napaden a téměř  rozvrácen Odpůrcem.
Komentář:
Toto tvrzení už velmi koresponduje s tradičním chápáním. Liší se jen ve smyslu a způsobu, jak k tomu došlo. Bude možno vysvětlit opět až později.