Badatelé Bible

ějiny světa jsou tak naplněny násilím a zlem, že v zoufalé snaze pochopit stav věcí na zemi nastalo natolik černobílé vidění Boha a Satana, že v křesťanské tradici vystupuje Bůh jako dobrotivý stařec a Satan jako zlý zoomorfní čert.

Jsou stále tendence vidět Boha jako ideálního, všemohoucího, dokonalého a laskavého, takže obecně vůbec nepřipadá v úvahu domnívat se, že by před vystoupením Satana mohlo zlo v jeho říši vůbec existovat.

Je sice dost divné, jak se v takovém prostředí mohla najednou objevit tak drsná bytost jako Satan a Ďábel a další podobné bytosti - tzv. démoni, ale podobné nelogičnosti křesťané velice ochotně přecházeli. Toužili udržet si své hřejivé představy o nebi, od nějž čekali vysvobození od svých strastí, nebo do nějž dokonce toužili odejít.

Satan je přeci padlý anděl a to je přeci úplně jiná kategorie. Problém je ale v tom, že není. A jeho pád z nebes měl nastat z úplně jiného důvodu, než u tzv. padlých andělů.

Už jsme naznačili, jak nebesa doposud řešila náročný problém výchovy a rozvoje svobodné vůle. Je třeba velké dávky odvahy k realistickému pohledu na věc. Tradiční představa je opět velmi utopická - idylické prostředí nebes bez různic, problémů a už vůbec nemluvě o utrpení nebo zlu.

V rozporu s touto představou ale nejstarší části Písma naznačují, že i samotná nebesa doposud řešila svoji vlastní výchovu svobodné vůle připuštěním podmínek utrpení a zla.

Budeme zřejmě nuceni si připustit, že andělé patrně sami prošli dějinami, v nichž docházelo i k násilí a utrpení.

Lze to říct i jinak, a sice tak, že zlo bylo doposud pravděpodobně nezbytnou fází vývoje svobodné vůle. Nezbytnou v tom smyslu, že nebyl znám způsob jak ji obejít. Z toho by plynulo, že zlem jako ranou vývojovou fází si prošla doposud všechna nebesa.

Tomu by odpovídal i postoj andělů k projevům násilí, jak je to zjevné v Písmech - nejsou z nich nijak zmateni, natož šokováni, což bychom čekali u bytostí, které se s ním nikdy nesetkaly.

Naopak - podle jejich chování a vnější netečnosti k násilí, bychom o nich směle mohli říci, že jsou to celkem dost tvrdé nátury, které na příkaz shůry sami konají třeba i masové vyhlazování:

„I pomřelo z lidu od Danu až k Beer-šebě sedmdesát tisíc mužů. Pak vztáhl anděl svou ruku nad Jeruzalém, aby v něm šířil zkázu. Ale JHWH pojala nad tím zlem lítost. I řekl andělu, jenž šířil mezi lidem zkázu: „Dost, již přestaň.“ Hospodinův (JHWH) anděl byl právě u humna Aravny Jebúsejského.“ (2Sam 24:16; EP)

„Tu vyšel Hospodinův (JHWH) anděl a pobil v asyrském táboře sto osmdesát pět tisíc. Za časného jitra, hle, všichni byli mrtví, všude mrtvá těla.“ (Iz 37:36; EP)

Tažení Izraelců Palestinou bylo vyhlazovací válkou rovněž na příkaz JHWH „kvůli veliké nepravosti“ (poškozenému genofondu?) tamní populace:

„Hospodin, tvůj Bůh, půjde před tebou, vyhladí před tebou ony pronárody a ty si je podrobíš. Jozue, ten půjde před tebou, jak mluvil Hospodin.“ (5M 31:3; EP)

„Dobyl jej (město Debír) a vybil jej ostřím meče, jeho krále i všechna jeho města, a vyhubili jako klaté vše živé v něm; nenechal nikoho vyváznout. Jako naložil s Chebrónem, tak naložil s Debírem a jeho králem, stejně jako naložil s Libnou a jejím králem. Tak vybil Jozue celou zemi, pohoří i Negeb, Přímořskou nížinu i srázy, a všechny jejich krále. Nikoho nenechal vyváznout, vše, co dýchalo, vyhubil jako klaté, jak přikázal Hospodin (JHWH), Bůh Izraele.“ (Joz 10:39, 40; EP)

Čili v praxi není v biblickém pojetí mezi „andělem“ a „ďáblem“ co se tvrdosti týče nějak propastný rozdíl.

Náboženská společnost Mezinárodní badatelé Bible^{Dnešní pokračovatelé tohoto hnutí nesou název Svědkové Jehovovi.}, vycházející z poznatků amerického biblického badatele Charlese Taze Russela, učinila při své práci některé důležité poznatky. Jedním z nich je např. nauka, že mocná duchovní bytost (cherub), která se stala Satanem, měla po většinu doby trvání naší historie přístup do tzv. Jehovovy nebeské organizace. Podle jejich chápání měl tento přístup trvat až do roku 1914. Abychom ale byli přesní, naštěstí tomu tak bylo jen do příchodu Ježíše Krista.

Vzhledem, k tomu, že křesťané dosud nevědí, že pod pojmem Bůh (nebo též Bůh JHWH) se v Bibli skrývá celá struktura bytostí, je pro ně zcela nepředstavitelné, že někdo takový jako Satan by mohl nositelem tohoto jména.

Poznámka: Nicméně podle výše uvedeného textu byl panovník světa skutečně vyvržen ven. Jenže pokud ano, tak odkud?

Při výkladu Písma se pak teologové dostávají do prakticky neřešitelných situací. V knize 2. Samuelova např. doslova čteme:

„Hospodin (JHWH) znovu vzplanul proti Izraeli hněvem a podnítil Davida proti nim: „Jdi sečti Izrael a Judu.“ (2Sam 24:1; EP)

Za tento přestupek (byl to Zákonem zapovězený akt) následoval krutý trest. To, že Davida podnítil skutečně Jehova (Hospodin), říká otevřeně pouze Ekumenický překlad. Ostatní překlady se tomu pokouší vyhnout:

Poznámka: Ta byla napsána ve starozákonních dobách jako náhrada za knihy Královské, (kam tehdy patřily i dnešní knihy Samuelovy), které byly na přechodnou dobu ztraceny. Kněží tehdy znali svaté texty prakticky zpaměti, takže rekonstrukce těchto knih byla docela dobře možná.

Nicméně Ekumenický překlad ve svém rozšířeném komentovaném vydání uvádí v poznámce, že v původní Samuelově knize skutečně je toto kontroverzní znění, (že JHWH podnítil Davida) a jeho výklad pochopitelně činí teologům vrásky. Je to jediné místo v Bibli, kde je Satan prakticky přímo ztotožněn s JHWH.

„Poté Balám ráno vstal a řekl Balákovým knížatům: „Jděte do své země, neboť JHWH odmítl propustit mne s vámi…“ Potom přišel Bůh v noci k Balámovi a řekl mu: „Jestliže tě ti muži přišli zavolat, vstaň a jdi s nimi. Ale smíš s nimi mluvit jen to slovo, které k tobě budu mluvit já.“ Poté Balám ráno vstal a osedlal svoji oslici a šel s moabskými knížaty. A Boží hněv vzplanul, protože šel … “ (4M 22:13,20-22)

Pokud se tímto způsobem zachová člověk, máme tendenci považovat jej za duševně chorého. Jenže zde se takto chová sám Bůh. Co to tedy má znamenat?

A máme další takové případy. Podobnou zkušenost zažil taktéž Mojžíš. JHWH jej pracně přemlouvá a připravuje na náročný úkol v Egyptě, až jej nakonec vyšle na cestu. Je to popisováno ve čtvrté kapitole druhé knihy Mojžíšovy. Ale pak se stává něco nepochopitelného:

Z těchto a mnoha dalších biblických textů vyplývá, že v úrovni nebes a dokonce v rámci JHWH probíhaly jakési závažné spory, spory týkající se Božího postupu vůči lidem.

V knize Ezekiel máme první podrobnější informace o jakési bytosti z druhých nebes. Je to bytost v Bibli natolik ojedinělá, že obecně není sporu o tom, že jde o popis Satana. U Ezekiele jde o alegorický popis tyrského krále, jeho vývoj byl nějakým způsobem ekvivalentní Satanovu:

„Byl jsi v Edenu, Boží zahradě... Jsi pomazaný cherubín, jenž přikrývá (ochránce), a dosadil jsem tě. Byl jsi na svaté hoře…. A odstraním tě z Boží hory jako neposvátného a zničím tě, cherubíne, jenž přikrýváš, ze středu ohnivých kamenů“ (Ez 28:14,16)

Ačkoliv penzum informací je u Ezekiela poměrně obsáhlé, tento popis nás bezděky trochu zavádí, když jakoby situuje jeho kompetence pouze do zahrady Eden a tím vytváří dojem, že Satan byl pouze jakýmsi andělem, který dostal na starost péči o první lidi a který se zpronevěřil (svedl lidi k hříchu) a stal se z něj padlý anděl, jenž nám od té doby komplikuje život a basta fidli.

Tak se to při povrchním čtení skutečně může jevit a tak zní i tradiční křesťanské pojetí. V tomto pojetí Bůh vždy byl a je universální panovník (hegemon). Proto měl vždy být cherubu (Satanovi) nadřazen co se týče moudrosti a moci.

S Boží nadřazeností to ale není tak jednoduché, uvědomíme-li si, že pod pojmem Bůh se zvláště ve Starém zákoně obecně skrývá celá struktura inteligentních bytostí.

Tento celek, v konečném důsledku, jistě je nadřazen jednotlivci - i tomu nejvýše postavenému v ní. Jenže rozhodovací procesy zde mohou trvat dlouho. Svrchovaný Bůh (Elohim - Bohové) tedy může v složité situaci jednoznačně zakročit až za podmínky, kdy nějakým právním procesem nebo v krajním případě až společenským procesem dosáhne takové jednoty, která mu takový zákrok umožní. V případě neexistence precedentu je to daň za demokracii, ke které spějí všechna nebesa.

Znalec biblické terminologie by se ale měl pozastavit už nad tím, že tento cherub byl označen jako pomazaný. To proto, že pomazání se ve starověku udělovalo především králům a velekněžím. Tento fakt zůstává zpravidla nepovšimnut. Takže co to znamená? Čeho se jeho pomazání týká a co to vysvětluje?

Kapitola 14. ĎÁBEL