Badatelé Bible

ovol tedy, vážený čtenáři, změnit na okamžik optiku našeho běžného pohledu na svět a nabídnout pár malých postřehů k zamyšlení.

Na naše vnější (fyzikální) prostředí si během let života natolik zvykneme, že nám vše kolem nás připadá naprosto samozřejmé. Co tím konkrétně myslíme?

Jako lidstvo se pokoušíme vysvětlit způsob vzniku vesmíru a domníváme se, že před asi patnácti miliardami let se z nekonečně malého bodu o nekonečné hustotě (singularity) začal z nám nezjistitelných příčin rozpínat (Big-Bang) a vyvíjet náš vesmír. Vyvinul se do velmi specifické podoby, která po této jen těžko představitelně dlouhé době (měřeno naším časem) umožnila, jak se mnozí domnívají, samovolný vznik živé hmoty.

Tato živá hmota se pak velmi dlouhým a složitým samovolným procesem vyvinula v obrovské množství životních forem (řádově miliony druhů) a jako koruna tohoto procesu pak vznikla i živá myslící a cítící bytost - člověk.

Jak naše současná věda prakticky předpokládá, vesmír by měl být systémem, jehož jedna ze základních vlastností je soustavná a stále se zvyšující organizovanost (samoústrojnost). Tato organizovanost v současné astronomické etapě dosáhla úrovně složitosti, která je pro jakéhokoliv jednotlivého člověka prakticky nepředstavitelná. Vědci jednotlivých oborů mohou pozorovat nebo mnohdy jen tušit složitost pouze jednotlivých oblastí tohoto systému - oblastí spadajících do oboru jejich kvalifikace.

Dále se hovoří o kosmologických konstantách. Jde o speciální vyvážení vlastností vycházející z počáteční singularity^{Singularita představuje, podle současného chápání, výchozí stav nekonečně velké hustoty hmoty (energie) koncentrované v nekonečně malém prostoru. Z tohoto stavu se pak hypoteticky měl začít rozpínat náš vesmír. Jakkoliv matematika takové úvahy umožňuje, zůstává otázkou, zda jsou fyzikálně reálné.}

, které následně stanovilo vlastnosti všech elementárních částic a potažmo i vlastnosti celého vesmíru. Toto počáteční (a trvalé) nastavení pak může za to, že vesmír a jeho vlastnosti (přírodní zákony) jsou přesně takové, jaké jsou, a ne jiné.

Zpravidla člověka asi napadne ptát se, proč Mendělejevova periodická tabulka chemických prvků obsahuje přesně ty prvky, které obsahuje, a ne jiné. Nebo proč tyto prvky mají přesně ty vlastnosti, které mají, a ne jiné. Proč se tyto prvky vzájemně slučují do předem určených (determinovaných) a de facto uskutečnitelných sloučenin, a ne do jiných.

Můžeme zušlechťovat a dnes dokonce i syntetizovat materiály do fyzikálně a chemicky uskutečnitelných a tím pádem předem určených podob, a nikoliv tak, jak nás napadne. Ve skutečnosti tyto možnosti stále jen objevujeme, a nikoliv tvoříme. Pokud bychom hypoteticky chtěli tvořit skutečně nové možnosti, museli bychom zasáhnout do vnitřních základních (elementárních) nastavení hmoty - do kosmologických konstant vesmíru.

Tento výše nastíněný popis je jen jakousi primitivní pomůckou pro vytvoření představy, jak vysoce složitý a sofistikovaný systém představuje náš vesmír. Jde zjednodušeně vzato o velmi složitou interaktivní stavebnici s gigantickou variabilitou možností.

Mnozí vědci do dnešní doby urputně obhajují samovolný vznik života a možná neberou příliš v potaz skutečnost, že aby vůbec mohla vzniknout organická hmota, musí být speciální vlastnosti vesmíru takové, že musí umožňovat syntézu anorganické hmoty do velmi specifických organických molekul pro výstavbu skutečně velkého množství všech potřebných organických látek - stavebních kamenů (komponent) živé hmoty.

Je tu problém uskutečnitelnosti analogický se zmíněnými syntézami chemických látek - jen s tím rozdílem, že organická hmota je nesrovnatelně složitější.

Nejen vesmír, ale dále především organická hmota a fungující živé organismy potřebují neuvěřitelné množství druhů látek (komponent) pro své fungování. Náš vesmír tedy musí být nastaven tak, aby vznik všech těchto látek vůbec umožnil.

Materialisté tedy pracují už s hotovými komponentami vesmíru a života, ale jejich existenci jako by považovali za samozřejmost.

Je otázkou, zda se tito lidé skutečně pozastavují nad problémem, jak je možné, že tyto komponenty, v takové rozmanitosti a s tak specifickými vlastnostmi, vůbec existují.

Z úžasu nad těmito skutečnostmi hovoří vědci o entropickém principu. A hovoří se o něm opět ze dvou pohledů.

Jeden pohled tvrdí, že můžeme pozorovat náš vesmír (a tedy že vůbec jsme) jen díky tomu, že nesmírně dlouhý řetězec šťastných událostí tomu prostě chtěl. Jen díky tomu, že tyto události náhodou nastaly, se můžeme dívat zpět a žasnout nad podivuhodností vesmíru a mít při tom pocit, že vše bylo vytvořeno v náš prospěch.

Tento pohled podporují kosmologické hypotézy, které předpokládají existenci prostředí umožňujícího neustálé vznikání velkého množství vesmírů (tzv. vesmírná miminka, autor Stephen Hawking), z nichž jen minimální množství má šanci na přežití. Ostatní s příliš nevyváženými konstantami se ihned zhroutí.

Evoluční proces se tím tedy vlastně časově posouvá ještě mnohem dále - daleko za hranice vzniku našeho vesmíru, daleko před moment Velkého třesku. Co dnes vede vědce až k takto bizardním úvahám? Uveďme další skutečnosti, které nám možná napoví.

Druhý pohled entropického principu totiž říká, že nahodilost takové věci prostě nedokáže a že tak citlivé nastavení kosmologických konstant a následný nesmírně dlouhý řetězec šťastných událostí musel být proveden cílevědomě v náš prospěch. Podle tohoto pojetí stav věcí svědčí pro fakt, že vesmír byl projektován a formován přímo pro potřeby vzniku inteligentního života - tedy i člověka.

Je totiž navíc jak poznatelný, tak i velmi efektivně využitelný. A tady už záleží na osobním úsudku každého člověka, pro který pohled se vnitřně rozhodne.

Teorie vzniku a vývoje anorganického vesmíru vychází z indicií (nepřímých důkazů), které jsou astronomicky pozorovatelné a logicky zdůvodnitelné. Lze je proto považovat za možné. Rovněž vznik života je z paleontologického hlediska rámcově dobře doložitelný. Život se na Zemi objevoval postupně od nejprimitivnějších forem až k člověku.

Značné množství živočišných a rostlinných druhů již změnou klimatických podmínek na planetě zaniklo a jako by uvolnilo prostor druhům progresivnějším.

Tyto skutečnosti je ale nutno uvést do souladu nejen s výše uvedenými námitkami, které platně popisují vlastnosti našeho světa, ale hlavně také s následujícími. Je totiž nutno vzít v potaz další charakteristickou vlastnost vesmíru.

Existuje zde zcela zjevná, velká disproporce mezi množstvím energie, informací a času nutných pro ničení a množstvím energie, informací a času nutných pro tvoření.

Jednoduše řečeno - zatímco cokoliv zničit lze rychle a poměrně snadno, cokoliv vybudovat lze jen pomalu a obtížně.

Tato vlastnost je velmi paradoxní při představě, že by takový vesmír měl být zároveň i samoústrojný. Přičemž čas zde pracuje proti samoústrojnosti^{Skutečnost je taková, že na jednu pozitivní náhodu připadá sto (ale prakticky mnohem více) náhod negativních. To výsledek každého náhodného pozitivního vývoje spolehlivě zničí.}

, nikoliv pro ni. Dlouhá časová období teoreticky nutná a předpokládaná pro samovolnou evoluci nám prostě nepomohou. Tuto obecnou vlastnost vesmíru do jisté míry popisují i známé termodynamické zákony fyziky.

Každému lidskému jedinci je pak tento jednoduchý kosmický princip více než povědomý, ačkoliv v astronomickém měřítku žije jen velmi krátkou dobu. Promítá se do jeho každodenní zkušenosti.

Zde totiž nejde jen o to, že by ve vesmíru náhodou něco velmi složitého vzniklo, ale o to, že takto složitý proces (obecně snižování entropie^{Entropie = míra neuspořádanosti, chaosu.}) by musel probíhat prakticky neustále a po celou dobu jeho existence. To se přičí nejen zdravému rozumu, ale i obecným zákonitostem našeho vesmíru.

Pokud se zde tedy nové a složitější věci postupně objevovaly, stojíme stále před nevyřešenou otázkou - jak je to možné? A jak se dále vypořádat s následujícími problémy?

Kapitola 1. SPOR O VZNIK VESMÍRU A ŽIVOTA