Badatelé Bible

Matematikové vypočítali poměrně jednoduchým kombinatorickým počtem pravděpodobnost vzniku života - jediné živé buňky - ryze náhodným procesem.

Už pravděpodobnost náhodného vzniku pouhé proteinové molekuly je 1:10¹¹³. To je číslo se sto třinácti nulami a jen pro názornost - je to číslo, které převyšuje odhadovaný počet všech atomů ve vesmíru^{Ačkoliv se to na první pohled nezdá, je nutno si uvědomit, že jde o tzv. exponencionální růst čísel. Růst čísla je každým dalším umocněním rychlejší a rychlejší, a to desetinásobně. Materiál organické hmoty je mnohem složitější, než jsme si běžně schopni uvědomit. Nenechme se klamat její všudypřítomností a zdánlivou samozřejmostí.}.

Pokud jde o pravděpodobnost náhodného vzniku jedné buňky v hypotetické organické polévce, jde již o astronomicky vysokou nepravděpodobnost 1:10⁴⁰⁰⁰⁰ (slovy deset na čtyřicet tisíc); za předpokladu tedy, že máme organickou polévku. A jak poznamenal astrofyzik Fred Hoyle pro něj typickou připomínkou - „to už přesahuje možnosti tohoto vesmíru i kdyby se skládal celý z organické polévky“. Navíc máme pouze jen mrtvou buňku. Jak by mohlo dojít k jejímu oživení a dokonce, co život vlastně konkrétně znamená, nemá nikdo se současných vědců reálnou představu.

Podobně astronomicky vysoké poměry nepravděpodobnpsti bychom získali při určování pravděpodobnosti náhodného vzniku vyšších organismů a jejich jednotlivých druhů, vznik nových, velmi složitých orgánů u různých živočichů atd.

Přitom střízlivé odhady jen počtu druhů hmyzu hovoří o 3-5-ti milionech druhů. Některé odhady hovoří až o 50-ti milionech. Další statisíce, ne-li miliony druhů organismů bychom našli od říše mikroorganismů, plísní, různých hub a lišejníků, přes rostlinnou říši až k vysoce sofistikovaným organismům - savcům. A další možná miliony zanikly v prehistorických dobách...

Máme tedy naši planetu (a potažmo i celý vesmír) považovat za mimořádně výkonnou výrobní linku na prakticky nekonečnou nepravděpodobnost?

Poznámka: Je přitom až komické sledovat některé astrofyziky, „astrobiology“ nebo tvůrce sci-fi filmů, kteří s bezděčnou samozřejmostí předpokládají další náhodný vznik života kdekoliv ve vesmíru - jako by šlo o běžnou událost. Tak hluboko pronikla „idea“ materialismu duchovním jádrem současné západní kultury.

Není existence a houževnatost takových tezí na půdě současné vědy, při současném stupni poznání, dána už jen společenskou poptávkou - dobovou „módní“ záležitostí? Nebo snad dokonce korporativismem jistých akademických kruhů?

Ze současných trendů nelze nemít pocit, že s postupujícím poznáním vlastností vesmíru a jeho monumentality jsou nejlepší mozky lidstva skutečně nuceny vymýšlet cesty, jak rozšířit funkční a časový prostor materialistické evoluce daleko za hranici vzniku tohoto vesmíru, aby ji bylo možno vůbec nějak udržet a nepřijít přitom takříkajíc o rozum.

Naši úvahu ovšem můžeme rozvíjet dále. Náš vesmír totiž umožňuje ještě podivuhodnější věci, které rovněž nelze brát jako samozřejmost.

Není tomu tak dávno, kdy lidé používali pouze běžně dostupné přírodní materiály - dřevo, kámen, kůže a později i cihlu, kovy, sklo a to bylo prakticky vše. Vyráběli si poměrně jednoduché nástroje a případně i jednoduchá zařízení, která jim usnadňovala život.

Koho by třeba i jen před sto lety napadlo, co vše nám ta napohled obyčejná hmota umožní. Koho by napadlo, že je tak tvárná, využitelná a variabilní. Koho by napadlo, že objevíme a budeme moci syntetizovat nebo jinak vyrobit zcela nové, velmi užitečné materiály. Materiály, které nám umožní neuvěřitelný technologický rozvoj. Vždyť lidé donedávna dokonce nechtěli věřit ani tomu, že stroj těžší vzduchu může vzlétnout. A přesto tu dnes máme efektivní leteckou a dokonce kosmickou dopravu.

Koho by napadlo, že nám vlastnosti tohoto vesmíru umožní zkonstruovat nepřeberná množství různých zařízení a elektrické, spalovací nebo proudové motory pro pohon všech těchto zařízení nebo i velmi těžkých letadel. Koho by napadlo, že zde nalezneme potřebné množství vhodných surovin, materiálů a energií pro tak fascinující technologický rozvoj, že najdeme nebo upravíme dostatek vhodného paliva pro všechny naše stroje. Snad jen „fantasty a snílky“ a la Jules Verne.

Koho by napadlo, že elektřina, která se v přírodě zdánlivě bez užitku vybíjí, nám umožní vytvořit zázraky - že stvoříme tak složitou elektroniku, výpočetní a komunikační techniku, že zde prostě budou materiály jako např. polovodiče, supravodiče, optická vlákna, tekuté krystaly atd. atd., které umožňují zázraky elektrotechniky zatím prakticky neomezeně rozvíjet a zdokonalovat.

A je to podobné jako s existencí života. Bylo by marné vymýšlet know-how, kdyby neexistovaly prostředky - suroviny, materiály a přírodní zákony k jeho realizaci.

Jak je možné, že všechny materiály a suroviny, které potřebujeme, prakticky vždycky najdeme, nebo že je lze vyrobit. A jde to dokonce tak daleko, že i když materiál, prostředek nebo technologii nemáme - jako např. k výrobě tokamaku (zařízení pro jadernou fúzi) - ze zkušenosti automaticky věříme, že je to jen otázka času, než jej objevíme. Zatím se to jeví skutečně tak, že prakticky vše, co nás napadne, lze nebo jednou půjde realizovat.

V nadsázce řečeno - bylo by nám k ničemu, kdybychom vymysleli třeba spalovací motor nebo žárovku, ale bylo tu jen dřevo a kámen. S jak těžko překonatelnými problémy bychom se potýkali už jen v případě, kdyby nešla zakalit ocel.

A jak je naopak možné, že se zde nepovaluje spousta zbytečných materiálů a surovin, ale že pro všechno se časem najde velmi praktické využití? Přitom ještě před sto nebo dvěma sty lety to tak mohlo vypadat.

Dovolíme-li si být trochu ironičtí, z pohledu akademické vědy to vypadá bez jakékoliv nadsázky tak, že se vesmír samoustrojil do takové podoby, aby umožnil nejen náhodný vznik a vývoj života, ale aby koruně tohoto života jednou dokonce umožnil splnit všechny její představy a přání.

Architektura našeho vesmíru je tedy taková, že umožňuje vznik komponent nutných nejen pro vývoj života, ale i pro vývoj a výrobu velmi složitých technologií a zařízení ve prospěch (ale zde už i k potenciální záhubě) lidstva.

Postmoderní doba se proto dříve či později bude muset zákonitě obrátit od současných plodů materialismu - od nihilismu a pohrdání smyslem. S rostoucím poznáním našeho vesmíru budeme mít podobně jako antičtí filosofové znovu pádný důvod užasnout nad fenoménem své existence a vrátit se zpět k hledání vyššího smyslu našeho bytí, k hledání nové, pravdivé morálky, odpovídající nové, rozvinuté úrovni našich znalostí a možností.

Je vůbec možné, aby kniha, na níž je duchovně vybudována celá euroatlantická civilizace, ale hlavně kniha, která nás věrně doprovází již tisíce let, nám měla co říci i k námětu, který jsme právě otevřeli?

„Šťastní“ jsou ti z křesťanů, kteří o obsah následujících stránek „neklopýtnou“, protože přednostně jim by měla být určena tato kniha. Bude tomu tak ale skutečně?

Budou schopni unést rozšířený pohled na celou problematiku víry, umožněný uplatněním současných znalostí o našem světě?

Budou schopni vzít si poučení z celé řady obdobných precedentů judeo-křesťanské historie, kdy naše civilizace stála před podobným historickým a ideovým předělem … ?

Vše se nakonec ukazuje být velmi, velmi prosté. Jen vysvětlení může působit složitě - to proto, že musí soustavně bojovat s hluboce vžitými mýty a „fosilními“ představami …

Kapitola 1. SPOR O VZNIK VESMÍRU A ŽIVOTA - 2.část