Badatelé Bible

idé v dávných historických dobách se vyznačovali strachem. Strachem jiného charakteru než my dnes. Důvodů ke strachu měli skutečně velmi mnoho - jak reálných, tak fiktivních.

Předkolumbovské americké kultury se bály, že na ně „spadnou nebesa“. Aby se tak nestalo, usmiřovali si bohy lidskými oběťmi. Lidé v dávném starověku se báli zimy. Báli se, že ustupující slunce se již nevrátí a vše pohltí věčná mrazivá noc. Jako prevence vznikaly opět různé kulty a oslavy jara. Zcela opodstatněně se báli neúrody, nemocí, chudoby, živelných pohrom a především tehdy velmi rozšířených násilných činů - od loupežných přepadení a četných menších střetů a šarvátek až po vážné válečné střety. Ještě ve středověku byla všechna města, kláštery a šlechtická sídla (hrady) budována jako vojenské pevnosti.

Ještě více lidi ale znepokojovala „odvrácená strana“ našeho světa. Lidé neměli prakticky žádné hlubší znalosti přírodních zákonů. Mnoho přírodních, ale i společenských jevů si vysvětlovali zorným úhlem metafyziky a mystiky. Lidé se pověrčivě báli nadpřirozených sil. Zcela specifický byl proto i strach z Boha a ze všech veličin s Bohem spojených jako např. Boží soud, Boží vůle, Boží tresty atd. Šlo nebo stále ještě jde navíc i o strach z neznáma, o strach posvátný o strach zcela bezmocný a svazující^{Nicméně jde o strach, který byl vzhledem k havarijnímu duchovnímu stavu lidstva ve své době velice užitečný.}.

I nástup vědy a techniky v 19. století byl zcela pochopitelně tímto strachem doprovázen. Tušení ohromující síly vědy aplikované technikou vyvolával pocit, že jde o nástup temných sil, který vyvrcholí Božím soudem a koncem světa, jak je psáno i v Bibli.

Nicméně z poznatků přírodních věd a praxe dnes víme, že náš svět (hmota ve vesmíru) je se všemi svými zákonitostmi konstruován tak a především právě tak, aby tento vědeckotechnický rozvoj umožňoval.

Z Písem se zase dozvídáme, že člověk (lidstvo) byl vytvořen k Božímu obrazu a k Boží podobě - jako božský organismus. Sloučením informací z obou těchto zdrojů poznání lze logicky dospět k nedvojznačnému závěru, že právě vědeckotechnický rozvoj lze chápat jako nástroj k reálnému naplnění všech biblických zaslíbení.

Ačkoliv si tyto spojitosti lidé běžně neuvědomují, právě hlubší pochopení přírodních zákonů, technická zručnost a ruku v ruce s ní vzrůstající schopnosti a moc lidstva způsobily, že lidé se svého svazujícího strachu z transcendentna (a to především z Boha) postupně zbavili. Nejefektivněji to lze udělat tak, začneme-li se tvářit nebo i věřit tomu, že vůbec žádný Stvořitel neexistuje.

Koncem 19. století se lidstvu podařilo zbavit se svého strachu velice bizardní představou, že vznik celého báječného vesmíru včetně života žádného konstruktéra nepotřeboval, ale vzniknul explozí „ničeho“^{Což je v podstatě definicí singularity, jakožto bodu sice o nekonečně velké hustotě, ale vázané v nekonečně malém prostoru. Matematicky ovšem kterékoliv násobené nulou = 0. Můžeme se tedy jen dohadovat, zda-li to v případě nekonečna platí či nikoliv. Jde-li v této definici singularity o nic (0) nebo o něco - konkrétně zárodek veškeré hmoty a informace ve vesmíru. Jde už spíše o velmi husté „filozofické křoví“ které člověka zpravidla odradí, aby se jím vůbec začal prodírat.} a jeho následným nekontrolovaným a zcela nahodilým vývojem.

Jádro celého problému je psychologické. Spočívá v tom, že lidstvo se v určité fázi svého vývoje prostě potřebovalo zbavit své psychologické závislosti na Bohu a také to udělalo.

Je zde přímá analogie s dospívajícím lidským jedincem - ten je ve fázi, kterou trochu hanlivě nazýváme pubertou, programově disponován ke vzpouře vůči rodičům, pokud ti mu neumožní rostoucí míru (potřebu) svobody. Dospívající člověk se musí psychologicky osamostatnit, což pro něj samotného není vůbec snadné. V opačném případě má stav závislosti fatální dopady na jeho lidský a duchovní vývoj. Svoboda je prostě problematická záležitost a přechod k ní se neobejde bez bolesti.

Při vší úctě církve svým dogmatismem, nepochopením situace a neschopností držet krok s vývojem lidstva, vyprovokovaly celou křesťanskou civilizaci ke vzpouře proti Bohu a nechtěně ji tak pomohly k pádu do temnot ateismu a materialismu.

Nejenže nebyly schopny poskytnout lidstvu „světlo“^{Duchovní orientaci a vedení} v této kritické fázi dospívání, ale jako duchovní správce (vychovatel) zcela selhaly, když se mu snažily ve vývoji bránit.

Jde možná o tvrdý posudek, ale stav církve v tomto smyslu byl na přelomu 19. a 20. století již velmi nedostatečný. Církve se staly pouhými karikaturami této vznešené funkce.

Vyhlášení neomylnosti papeže Vatikánskými koncily (během 19. a 20. století) jako naprostý a trestuhodný výsměch zdravému rozumu toto hodnocení jen podtrhuje. Církev byla spravedlivě odsunuta do pomyslného skanzenu jako víceméně už jen folklórní záležitost.

Protestantské a především různé revidované církve na tom v současné době nejsou o mnoho lépe, někdy dokonce ještě hůře než církev katolická, která má díky své obdivuhodné tradici větší povědomí o určitých vývojových souvislostech a historických reáliích.

Lidstvo tedy pokročilo do fáze, kdy se postupně zbavuje svazujícího ale zároveň doposud ochranného strachu z transcendentna. Lidé se přestali bát Boha, psychologicky se zbavují své závislosti na Bohu. Hradba církevních zákazů a příkazů, chránící duchovní a potažmo i společenský statut padla. Vše je dovoleno. V souvislosti s tím se znovu objevuje velmi starý pojem Boží bázně. O co tu jde? Základní definice tohoto pojmu zní takto:

„Počátek moudrosti jest bázeň Hospodina; rozumu výborného nabývají všickni, kteříž činí ty věci; chvála jeho zůstává na věky“ (Ž 111:10, KB)

Tento pojem nebyl správně pochopen a proto je opět překládán tendenčně. Doslova jde nikoliv o bázeň před Bohem nebo respektive před JHWH, ale skutečně o Boží bázeň nebo o JHWH (Jehovou) bázeň. Staré překlady, např. Kralická Bible toto znění ještě podporují.

Pro zdánlivou teologickou bezobsažnost začala být bázeň Boží překládána jako bázeň před Bohem. Boží bázeň by totiž doslova znamenala, že je to bázeň která je vlastní Bohu, jakýsi druh strachu, který má sám Bůh. To je ovšem představa z tradičního teologického hlediska neúnosná.

Bázeň Boží je skutečně zvláštní druh strachu nebo respektu, který nejenže je Bohu vlastní, ale je to vlastnost, která je zcela nezbytná pro život a trvalý rozvoj kterékoliv svobodné inteligentní bytosti. Jde o zcela zásadní vlastnost, která byla i předmětem celé dosavadní výchovy lidstva. Všechny základní náboženské zákazy, příkazy a principy totiž nějakým způsobem směřují k podpoře a zachování společenských, biologických - nebo obecně - užitečných zákonitých procesů.

Jakkoliv se tedy lidstvo zbavilo bázně z Boha, musí se v zájmu svého přežití a rozvoje dál cvičit v pochopení a rozvíjení tzv. „bázně Boží“. Důvodem závažnosti této „bázně“ je to, že velmi mnoho přírodních a společenských procesů se vyznačuje vlastností dlouhého reakčního času. Co to znamená?

BÁZEŇ BOŽÍ A „KONEC SVĚTA“