DOBÝVÁNÍ SVĚTOVÉ MOCI NEVOJENSKÝMI PROSTŘEDKY
Trochu historie na úvod
Když se blížily dnové řečeného Boleslava II., kdy už měl za smrt vyměniti život věčný, povolal svého potomka stejného jména za přítomnosti své manželky Emy a velikého zástupu velmožů. Knížetem jsem tě ustanovil, nevynášej se. Ač se cítíš vyšším nad jiné, poznej přeci, že jsi smrtelný a nehleď na slávu důstojnosti, jíž jsi vyvýšen na tomto světě, nýbrž usiluj o dílo, které s sebou poneseš do hrobu. O minci dbej, však střídmě, a neměň podobu její, neboť obec, byť by mocně vzrostla lichou podobou mince, rychle bude obrácena vniveč. Jeť v tom cosi, milý synu, že Karel, král nejmocnější, s nímž se nemůžeme srovnávati my, velmi nízcí, když se rozhodl svého syna Pipina povýšiti na trůn, zavázal ho hroznou přísahou, že se nesmí v jeho království lstivě a nešlechetně ceniti váha nebo mince. Zajisté žádná pohroma, žádný mor a hromadné umírání, ani kdyby nepřátelé celou zemi loupením a pálením pustošili, tolik by neuškodili lidu Božímu jako časté plenění a podvodné horšení mince. Která zhouba nebo která pekelná lítice nelítostněji olupuje, hubí a ochuzuje ctitele Kristovy, než panovnický podvod s penězi. A přece povstanou po čase, až zestárne spravedlnost a zesílí nepravost, ne knížata, ale zloději, ne správcové lidu Božího, ale ničemní vyděrači, skrblí lakomci bez milosrdenství nebojící se Boha všemohoucího, kteří třikrát i čtyřikrát do roka měníce minci upadají v osidlo ďáblovo ke zkáze lidu Božího. Takovými ničemnými pletichami a vymýšlením zákonů úží hranice naší země, již jsem já rozšířil až k horám za Krakovem, jež zvou Trytry, milostí boží a zámožností lidu. Královou slávou a ctí je bohatství národa jeho. Pánovi, nikoliv sobě, je otrocká chudoba k tíži. (Kosmova kronika)
Až s podivem je možno sledovat aktuálnost ekonomické úvahy velkého, raně středověkého panovníka Karla Velikého a jeho bez nadsázky prorocká slova. Ve výsledku je dnes rozdíl snad jen v tom, že tytéž popisované jevy se nazývají jinými jmény.
Moderní tržní ekonomika nazývá „panovnický podvod s penězi a podvodné horšení mince“ inflací a používá jich zcela otevřeně jako legální nástroj ekonomického růstu. Vypadá to, že ani znalost efektivity tohoto mechanismu není žádný moderní vynález - „obec, byť by mocně vrostla lichou podobou mince ...“
I politické dopady nebo snad záměry (?) těchto vlastně bankovních manipulací vypadají dnes nápadně podobně. Proti tehdejšímu: „ničemné pletichy a vymýšlení zákonů k úžení hranice naší země“, stojí dnes kvalitativně obdobný proces, který nazýváme integrací nebo globalizací.
Globalizace
Sám o sobě by proces integrace (např. evropské) a globalizace mohl být velmi pozitivní. Doba se změnila a náš úhel pohledu na politické uspořádání a způsob správy lidské společnosti se rovněž mění. Vzájemný antagonismus a soupeření mezi národy, který nakonec nezřídka vrcholil válkami, by bylo skutečně rozumnější nahradit přátelskou spoluprací a odstraněním zbytečných bariér. Neřízený nárůst světové populace a řada dalších problémů vyžaduje velmi akutně koordinované a efektivní řešení.
Vzniká zde ale určité znepokojení a otázky. Je takový program skutečně jediným záměrem a vrcholem toho, o co současné elity usilují? Nevyvolává tento proces přeci jen nějaké obavy? Nejsou slova středověkého „svatého“ panovníka Karla Velikého stále určitým varováním i pro nás? Neobsahuje program současných elit i cosi, co nemáme vědět? Cosi „zabalené“ do líbivých slov? Důvod obav lze shrnout asi takto:
- Problém je v tom, že celý tento proces je veden podvodně - bez souhlasu a klamáním celých národů, mnohdy včetně jejich vlád. Případně korumpováním, vydíráním a následnou vlastizradou (termín přestává být korektní) národních nebo spíše státních vládních garnitur. I pojmu „národní“ se máme štítit. Čili má dojít k „rozpuštění“ národní soudržnosti či celistvosti v rámci unie? Podobně se již dlouhodobě rozpadá soudržnost rodiny. Obojí jsou základní tradiční pilíře společnosti. Jde o proces rozmělnění původních společenských struktur a prefabrikace nových, lépe ovladatelných celků? Jednáním o procesech integrace předchází neoficiální (tajná) setkání (což ústavy mnohých zemí svým ústavním činitelům přímo zakazují) pochopitelně bez účasti médií. Vzniká přirozeně otázka, proč je tento proces veden tímto způsobem. Proč tak radikálně?
- Už ve středověku se vědělo, že „obec, byť by mocně vrostla lichou podobou mince, rychle bude obrácena vniveč“. Je veřejným tajemstvím, že současná inflační a růstová ekonomika, jakkoliv je efektivní, je trvale neudržitelná a spěje ke kolapsu. Žádná skutečně prozíravá vláda by se k ní pravděpodobně nikdy dobrovolně neuchýlila, nebo by ji včas opustila. Ve stavu všeobecného rozšíření tohoto systému však již vlády prakticky nemají na výběr. Prohlubující nebo opakující se „finanční krize“ jsou již viditelné (a odborníky přiznávané) symptomy blížícího se kolapsu.
- Konzumní inflační (růstová) ekonomika je dnes neudržitelná i ekologicky. Planeta není dimenzována na takový objem spotřeby potravin, surovin a produkci odpadů a exhalací. Místo snahy o skutečné řešení problémů je centrum pozornosti stále zaměřováno na maximalizaci zisků, jejich kumulaci, na kumulaci bohatství - tzn. koncentraci moci. Ta pak umožňuje postupnou (nenápadnou, podvodnou) likvidaci suverenity národních států.
Pozn. Vstup státu do Unie, ať již Evropské, Severoafrické, Severoamerické či Jihoamerické, je jen formální akt legalizace jinak podvodného procesu. Proces demontáže státní moci proběhl již dávno před tím - vpuštěním nadnárodních korporací do země. Vytvoření nezávislé centrální banky v zemi tento proces zajišťuje - je podmínkou vstupu do Unie. Tyto korporace a banky mají roční obrat převyšující mnohonásobně hrubý národní produkt kterékoliv země. Moc finanční a průmyslové lobby tak přesahuje moc státních orgánů.
Působí to tak, jakoby se nadnárodně podnikající elity do posledního okamžiku (do „spuštění opony“) snažily doslova vyždímat ze světové ekonomiky, co ještě lze.
- A dokonce i podle slov Karla Velikého je takovéto ekonomické vedení země skutečně přímo spojeno s mocenskými ambicemi - „Takovými ničemnými pletichami (lichvou a kažením mince) a vymýšlením zákonů úží hranice naší země“. Lze proto situaci chápat tak, že vyždímáním světového bohatství má být nakonec „opona spuštěna“?
Princip moci
Každý panovník kdysi totiž velmi dobře věděl, že peníze představují moc - čím více peněz, tím více moci. Kandidovat např. na císařský (ale i na královský) trůn si mohl dovolit jen velmi bohatý šlechtic. V praxi šlo spíše o velmi bohatý rod, v jehož linii se trůn zpravidla dědil.
Pozn. Jde o princip, jenž je velmi starý a velmi známý mezi mocenskými elitami, ale možná poněkud uniká pozornosti masové populace, jež by měla být v „demokracii“ skutečnou vykonavatelkou moci (vládnoucí elity pak jen mocí zastupitelskou). Základním pilířem skutečné demokracie musí být povinnost zamezit extrémní kumulaci bohatství.
Bohatství aristokracie nesloužilo primárně k přepychu, kratochvílím a radovánkám, jak by se mohlo jevit ze sledování romantických historických filmů. Ty byly pouze vedlejším produktem. Hlavním účelem bohatství bylo budování moci - státního aparátu, armády a investice do dalších, moc posilujících aktivit.
V moderní době (upřesněme v novověku) se proto těžiště moci začalo postupně přesouvat - díky rozvoji podnikání (technologickému pokroku) a bankovnictví - mimo královský trůn (dnes státní vlády).
Průmysloví a bankovní magnáti (korporace) začali být prostě schopni kumulovat větší bohatství než aristokracie a panovníci. Následek byl zákonitý - úpadek aristokratické (vlastně feudální) moci. V konfrontaci s průmyslem a bankovnictvím (jejich produkcí zisku) aristokracie prostě nemohly obstát. Určité rysy tohoto mechanismu jsou velmi hezky popsány i v literární nebo filmové tvorbě.
Příliš bohatý šlechtic se mohl stát obětí perzekuce krále - de Peyrac ve filmu Angelika. (Zde král vlastně jedná preventivně v zájmu zachování integrity státu.)
Když Kolumbus neuspěl před učenou komisí na univerzitě v Salamance, kde měl získat církevní i světské požehnání pro svoji plavbu do Ameriky a pro svoji „pýchu“ se naopak kál v klášteře, navštívil jej muž jménem Martin Alonso Pinson a říká mu: „Nevypadám na to, ale mám přátele, důležité přátele, bankéře například. Financuje mě, jmenuje se San Angel. Může vám zařídit audienci u královny. Víte proč? Dluží mu peníze. Vy, já, královna, celý svět - každý někomu dluží“. Když se Kolumbus zeptal, kde že se s ním může setkat, odpovídá mu Pinson - tady, teď hned. Bankéř přijel za Kolumbem osobně do kláštera! Na otázku proč mu chce San Angel pomoci, mu bankéř odpovídá: „Víra, naděje, dobročinnost - ale nad tím vším je bankéřství“. Po vzájemné dohodě je Kolumbus vyslyšen u královny. Direktiva mocných církevních a inkvizičních kruhů je rázem bezmocná a výprava na západ je pod Kolumbovým velením konečně vyslána. (Film 1492: Dobytí ráje, s Gerardem Depardie v hlavní roli.)
Lze jen předpokládat, že nepůjde o jedinou historickou událost, jež byla realizována díky „vyšším zájmům“. Těmi ale nejsou peníze - těmi je MOC.
Zajímavý postřeh je i ve filmu „Tenkrát na Západě“ s Claudií Cardinalovou a Charlesem Bronsonem v hlavních rolích. Je tam rozhovor mezi velkopodnikatelem panem H. Mortonem a najatým pistolníkem a lotrem Frankem:
„Je mi tě líto, Franku, děláš, co můžeš, ale nikdy se ti nepodaří být jako já.“
„Proč?“
„Protože … jsou věci, které nikdy nepochopíš.“ Pan Morton sáhne do šuplíku. Frank se prudce otočí a namíří na něj pistoli, v domnění, že sahá po zbrani. Pan Morton ale vytáhne svazek bankovek a klidně pokračuje:
„Jedna z nich - je mnoho druhů zbraní, ale ta, co přebije všechny, je zde“. Poté položí zvednutý svazek dolarovek zpět do šuplíku.
Zde již nejde o peníze jako spotřební komoditu, ale o peníze jako prostředek moci - v moderní době silnější než kterákoliv armáda. To se potvrdilo za 1. ale hlavně za 2. světové války, kdy je válčení již vyloženě průmyslovou záležitostí. Excelentní strategické a taktické operace wehrmachtu, ani špičková výzbroj nejsou nakonec nic platné proti drtivému průmyslovému válci materiální převahy spojenců. Doba husitů dávno skončila.
Prorocké obavy šéfa německé kontrarozvědky admirála Canarise, které měl už v roce 1940 po dobytí Francie, se beze zbytku naplnily. Věděl velmi dobře, jaké moci se Německo postavilo, stejně jako japonský admirál Jamamoto, který trpěl podobnými obavami.
Oba věděli prozaicky řečeno, že „Wallstreet“ je mocnější než wehrmacht i císařské námořnictvo.
Pozn. Námitka, že Hitlera prakticky zastavili Rusové, neobstojí tak jednoduše. Prof. Antony C. Sutton, který pracoval v národním archivu USA, doložil na základě objevených dokumentů, že bolševická revoluce měla být sociálním projektem financovaným bankéři z Wallstreet. (Do Ruska mělo být v době válečných zmatků propašováno zlato v zapečetěném vagonu). Sovětský stát a především jeho průmysl měl být na počátku (za V. I. Lenina) rovněž podporován stejnými zdroji. Západní lobby ilegálně poskytla mladému sovětskému průmyslu investice, odborníky i know-how (carská inteligence byla zlikvidována). Stalin, ačkoliv se jako „neposlušný syn“ těmto procesům vzepřel, stavěl na velmi dobrých a velmi rychle zavedených základech. Pravděpodobně i díky tomu disponoval Sovětský svaz nečekanou průmyslovou silou, která překvapila i Hitlera, jak to vyjádřil v jednom zaznamenaném projevu: „Kdyby mi tenkrát (1941) někdo řekl, že tento národ (Rusové) dokáže vyrobit 40.000 tanků, řekl bych mu, že se dočista zbláznil - 40.000 tanků. Jenže my už jsme jim minimálně 35.000 tanků zničili. Ale i kdybych to tenkrát dejme tomu i věděl, tím spíše bychom museli zaútočit.“ Hitlera nepřekvapilo jen množství, ale i kvalita mnohých zbraní. Snad ještě větší převahu (podle mainstreemových dokumentů) měla mít výrobní kapacita sovětského letectva, které zcela zdecimovalo německou luftwaffe a mělo i lví podíl na likvidaci wehrmachtu. Více německých tanků snad zlikvidovalo letectvo (šturmovik Ill 2) než pozemní síly, které na německé tanky nestačily. Sověti začali náhle používat velmi efektivní kazetové bomby. Množství malých pum (na principu brokovnice) s velikou průbojnou silou. Jediná taková puma zničila tank proražením slabého horního pancíře.
Výše zmíněný film vystihuje ještě jednu zkušenost - velký kapitál a velké finanční záměry jsou často podepřeny bezprávím, ba až organizovaným zločinem, byť se tváří jako mírumilovné nebo jsou jinak společensky prospěšné. „Prsten moci“ má vlastní vůli a mnozí po něm touží.
Náš král Karel Veliký ovšem zapomněl identifikovat ony tehdy říši nebezpečné elementy. Popsal je podle tehdejšího chápání pouze takto:
„A přece povstanou po čase, až zestárne spravedlnost a zesílí nepravost, ne knížata, ale zloději, ne správcové lidu Božího, ale ničemní vyděrači, skrblí lakomci bez milosrdenství, nebojící se Boha všemohoucího, kteří třikrát i čtyřikrát do roka měníce minci upadají v osidlo ďáblovo ke zkáze lidu Božího. Takovými ničemnými pletichami a vymýšlením zákonů úží hranice naší země.“
Možná zapomněl král, možná kronikář. To už se asi nedozvíme. Z historie ale přeci jen máme určité vodítko. Jakkoliv považujeme rasismus nebo dokonce antisemitismus za vyložené bludy,
Pozn. Rasismus včetně jeho teorií vychází z darwinismu. Podle nich rasy, vyvíjející se v odlišných podmínkách po miliony let, jsou díky tomu příliš kvalitativně odlišné na to, aby se mohly stát rovnocennými. „Národní socialismus je sociální darwinismus v praxi“ (Rudolf Hess). Tento, nebojíme se říci, „vědecký“ blud (darwinismus) byl základní premisou a fatálním omylem německých fašistů. Němci prostě převzali tuto teorii s jim typickou důkladností a dovedli ji do jinak zcela logického důsledku.
je třeba uvést následující fakta: