Badatelé Bible

To je obecný problém mnoha lidských institucí. Svůj mýtus má historie, má jej obecné mínění, má jej i politika. Člověk si prostě zjednodušuje nebo přikrášluje skutečnost vytvářením mýtů podle toho, jak potřebuje vidět realitu. Cesta poznání je proto neustálý boj s tímto nešvarem. Nelze než počítat s tím, že i křesťanství si o sobě takový mýtus vytvořilo.

Události životního boje Ježíše Krista zapůsobily na jeho zasvěcené učedníky mimořádně silným dojmem. Obecně odmítnutý a popravený židovský prorok po sobě zanechal poněkud zmatené, ale velmi horlivé následovníky. Ti záhy začali hledat smysl všech událostí spojených s Ježíšem. Začali ale také hledat svoji roli a své sebeurčení pro dobu následující.

Toto období je nejen nesmírně zajímavé, ale znalost poměrů a vývoje raného křesťanství otevírá cestu k pochopení, proč je křesťanská věrouka taková jaká je a jak křesťanství dospělo ke své současné podobě. I toto poznání, jako kterékoliv jiné pravdivé poznání, je nakonec osvobozující.

Církev katolická pochopitelně toto období ve své katechezi nerozebírá - v zájmu zachování své autority. Podobně i ostatní mladší církve svojí věroukou vytvářejí dojem jakéhosi spojitého, příkladného vývoje rané církve. Vzhlíží k ní jako k ideálu původních nezkažených hodnot a prohlašují se za její pokračovatele. Z této pozice pak kritizují katolickou církev jako zbloudilou.

V konečném důsledku je ovšem toto vše pouze jakési politikum, mající za cíl podporu a oprávněnost autority té které církve. Takové církve buď nevědí nebo nechtějí vědět, jaké iluze se dovolávají. Skutečnost byla totiž docela jiná. Podívejme se nyní, co nám říkají historická data.

Historickou skutečností je fakt, že raná církev se velmi brzy rozštěpila - a to už za života apoštolů. V tomto smyslu vlastně žádná jednotná raná církev prakticky nikdy neexistovala. Šlo ve skutečnosti o rané církve.

Kniha Skutky apoštolů, jež je vlastně apologetickou^{Apologie je česky obhajoba. Množství apologetické literatury vznikalo v dobách raného křesťanství, kdy se církve musely bránit proti značně fundovaným útokům odpůrců i z řad antických učenců. Apologie je zde vedena ve prospěch ap. Pavla.} knihou, se snaží tuto skutečnost mírnit a to velmi intenzivně - ve smyslu velmi prozíravého rčení, že Písma popisují události s odstupem a moudřeji, než se ve skutečnosti udály.

Například konflikt mezi apoštolem Pavlem a Jeruzalémskou církví byl ve skutečnosti závažnější, než je zde popsáno^{Tato problematika bude rozebírána drobněji ve speciální kapitole.}. Samotné Pavlovo vyjádření o návštěvě této církve je v dopisu Galatským vylíčeno poněkud odlišně, přičemž Pavel ji zde posuzuje s určitým despektem.

Později došlo k dalšímu názorovému konfliktu a Pavel byl jako kacíř z židokřesťanských církví exkomunikován. Dokonce i mnoho jeho bývalých stoupenců jej opustilo. (2Tim 1:15; 4:16) Došlo k rozdělení mezi helénskými křesťany (pohanokřesťany) a židovskými křesťany (křesťany dodržujícími zákon jako Ježíš).

Co se obecně neví je fakt, že Pavlovy listy dokonce upadly na čas v zapomnění a nechybělo mnoho a ztratily by se úplně^{Viz např. vynikající kniha Zenona Kosidowského: „Na počátku bylo slovo“.}. Po zničení Jeruzaléma a chrámového uctívání se křesťané rozvzpomněli na teologii tohoto geniálního myslitele a jeho dopisy musely být znovu kompletovány; některé se vůbec nedochovaly.

Začala nová éra křesťanské teologie - helénské teologie, jejímž pilířem byly právě Pavlovy listy. Teprve až po Pavlově smrti začala být sepisována evangelia, kolující dosud jen jako ústní podání v jakési útržkovité formě.

Tento proces způsobil další štěpení už tak teologicky velmi nejednotných církví. V průběhu dalších století tak byl na scéně už velmi pestrý kaleidoskop mnoha křesťanských církví a mnoha někdy až diametrálně odlišných teologií a učení. Tyto církve by se však daly rozdělit na dva hlavní proudy.

O nějaké ústřední (hlavní) církvi, na kterou by mohla ponicejská katolická církev navázat, nemůže být v těchto dobách vůbec řeč. Všechny církve se považovaly za pravověrné. Kolovalo mezi nimi skutečně velké množství apokryfní literatury (podle dnešního hodnocení) často mnohdy velmi nízké úrovně. Šlo spíše o jakési bajky o Kristu, apoštolech a světcích.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že tento stav diskredituje ranou církev a křesťanství vůbec, tento vývoj byl nebesy akceptován a byl dokonce už i součástí novozákonních prognóz.

A opět zde musíme vyzdvihnout realismus Bible, která počítala s tím, že vývoj křesťanství nebude jednoduchý a kromě knihy Skutků apoštolů jej nijak neglorifikuje.

Je tomu tak i proto, že na rozdíl od Židů byla křesťanům již svěřena vysoká míra samostatnosti a křesťanství muselo nejprve samo sebe najít. Muselo najít svoji konkrétní a hlavně funkční podobu. Podívejme se na jednotlivé body těchto prognóz.

Ačkoli Ježíš velmi nabádal své učedníky k jednotě a apoštolé usilovali o jednotu učení a víry, už v průběhu prvního století začalo být zjevné, že dosažení jednoty bude vyžadovat složitější proces, během nějž bude docházet k tříbení, a to vše bude vyžadovat delší časové období.

Je to vidět z toho, že se už v knihách NZ začalo mluvit o vytvoření konkurenčního prostředí, které se již začalo přirozeně tvořit. Nebesa tento vývoj pochopitelně respektovala s snažila se pro něj vytvořit legální rámec.

„Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, aby jste ji získali." (1Kor 9:24)

Že nejde jen o nějakou metaforu, ale o skutečný reálný „zápas“ a reálný cíl, k němuž měli být křesťané motivováni konkurenčním prostředím, je jasně patrné z textu Zj 3:21:

Je nutno si uvědomit, že žádná křesťanská teologie nebyla v počátku zformována. Mezi apoštoly se vedly spory o tom, co a jak se bude dělat. Hledaly se odpovědi na smysl událostí týkajících se života a smrti Ježíše Krista. Církve ležely daleko od sebe, komunikace a přenos informací v té době nebyl tak snadný jako dnes. Církve se množily a přibývalo jich rychlým tempem, množící se otázky vyžadovaly odpovědi. V tomto neuspořádaném prostředí vznikaly základy současné křesťanské teologie, liturgie a správy věcí.

„Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu. Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy - dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.“ (1Kor 3:11-15)

Z tohoto textu je patrné, že už tehdy zde byl otevřen prostor pro tvůrčí práci při hledání optimálního postupu při budování církve, což zahrnovalo především formování didaktického postupu - účinné věrouky a obřadu.

Pavlovy znalosti a jeho teologie byly velmi pokročilé, náročné a pro běžnou církevní praxi při tehdejší úrovni vzdělaní nepoužitelné. Pavel trval na zachování pouze jednotného základu, Kristu a zbytek už nechával na tvořivosti jednotlivých kazatelů a episkopů (biskupů, tj. starších církve).

Každá církev postupně začala žít vlastním životem a stavět z „odlišných materiálů“, podle schopností a nadání svých představených. Oheň byl už ve SZ symbolem zkoušky, a jak uvádí Pavel - na cíl, tj. záchranu^{Problém záchrany (spásy) byl od počátku křesťanství sledován s velkými obavami, ba až s úzkostí. Jak bude ukázáno později, Kristův úspěch bylo nutno potvrdit pozitivním vývojem dalších z lidstva - vývojem Kristových následovníků. Raní křesťané měli o tomto problému určité povědomí.}, nemělo mít vliv, jestli dílo obstojí nebo ne, důležitá byla cesta a její hledání.

Poznámka: Velmi názorně jsou raněcírkevní chaos a klima patrné právě z apokryfních a dalších spisků té doby, kde se objevují skutečně velmi různorodá podání a až bizardní a fantazijní představy o Ježíši, apoštolech a dobových událostech. S nějakým zkoumáním Písma nebo teologickou prací nemají tato dílka mnohdy skutečně nic společného. Už Ježíš se velmi potýkal s neschopností apoštolů chápat hlubší souvislosti, a tak po vlastních zkušenostech realisticky pouze konstatoval, že jeho učedníky poznají podle ovoce (skutků) - z čehož plyne, že nikoliv podle stupně porozumění Písma.

Na „trůn“ podle knihy Zjevení totiž měla na konec usednout, čili získat autoritu, ta církev, která vyjde z tohoto zápasu vítězně. Nejúspěšnější cesta, nejúspěšnější teologie, nejúspěšnější didaktická metoda. Její postupy měly být posléze „svázány“ i v nebi:

„Vpravdě vám říkám: Cokoli byste svázali na zemi, bude tím, co je svázáno v nebi, a cokoli byste rozvázali na zemi, bude tím, co je rozvázáno v nebi.“ (Mat 18:18)

Kapitola 8. KŘESŤANSTVÍ - NÁBOŽENSTVÍ NEBO MOC