Badatelé Bible

Již jsme se setkali v kapitole Ježíšovo božství s faktem, že Písma někdy používají pojmu „nebesa“ případně ve spojitosti s pojmem „země“ pro alegorické označení lidského uspořádání a jeho vlád - země a nebes v politickém smyslu.

Abychom se naučili uvažovat ve starozákonní terminologii, připomeňme další starozákonní texty, které užívají těchto pojmů v tomto smyslu. Prorok Jeremjáš například popisuje stav izraelské společnosti před dobytím Babyloňany takto:

„Viděl jsem zemi - a pohleď, byla prázdná a pustá; a do nebes - a jejich světlo už nebylo. Viděl jsem hory, a pohleď, kymácely se, a pahorky a byly všechny otřeseny.“ (Jer 4:23, 24)

„Jak jen JHWH ve svém hněvu zahaluje mrakem siónskou dceru. Z nebe na zem svrhl krásu Izraele. V den svého hněvu si nevzpomněl na svoji podnož.“ (Pláč 2:1; EP)

Vznik tohoto pojmosloví můžeme datovat do dob, kdy se nebesa^{Nebeské mocnosti, panstva, nebeské slávy a řada dalších termínů v originálních jazycích.} na počátku lidstva do dění na zemi poměrně intenzivně angažovala. Tento obecný stav nám velmi pěkně ukazuje text v páté knize Mojžíšově:

„Když Nejvyšší dával národům dědictví, když rozděloval Adamovy syny jednoho od druhého, upevnil hranice národů s ohledem na počet Božích synů. Podílem JHWH je jeho lid, Jákob je příděl, jejž dědí.“ (5M 32:8,9)

Poznámka: Opět zde máme teologicky kontroverzní text a opět docházelo k jeho retušování. Výraz „Boží synové“ byl nahrazován výrazem synové Izraele. Originální znění je ale skutečně takovéto. Viz poznámka ve starších vydáních českého ekumenického překladu. Program výchovy nebo vedení, k němuž docházelo v Izraeli, nebyl tedy ojedinělý. K obdobnému procesu docházelo i u jiných národů.

Proč se nebesa takto chovala, je zcela zřejmé z předešlých kapitol - lidstvo bylo ve vážných vývojových problémech a nebesa vynakládala nemalé úsilí na podporu jejich řešení. Proto se pojem nebesa stal ve starověku synonymem vlády.

Starověké vlády tedy byly prakticky bez výjimky teokraciemi, což potvrzuje i současná historie a archeologie. Rozdíl je jen v tom, že materialistická věda se domnívá, že starověcí vládcové si svá božstva vymysleli z důvodu vyztužení vlastní moci. To je ovšem pouze moderní předpoklad, a není pro něj žádný důkaz - spíše naopak.

Jiná otázka samozřejmě je, jak si tato božstva starověcí lidé představovali a jaké atributy jim přisuzovali. A pokud můžeme sledovat jak fantazie zapracovala v případě judeokřesťanského vyznání (a to přesto, že je zde kladen takový důraz na pravdivost), nelze pochybovat o tom, že i kolem těchto božstev vznikaly legendy. Dále je tu ta skutečnost, že např. JHWH nebyl přítomen stále, ale vracel se v určitých sedmiletých cyklech nebo i ve víceletých periodách tvořených násobky sedmi^{To musí mít opět nějaký praktický důvod. Snad nějaká astrofyzikální omezení možnosti cestování?}. Pokud tomu tak bylo i u ostatních, v obdobích dlouhé nepřítomnosti si pak kulty vybudované kolem těchto božstev mohly žít svým vlastním životem a ke slovu se pochopitelně přihlásil i folklór.

Nicméně řada velmi podivných archeologických nálezů a monumentální památky vybudované právě pro tato božstva nebo v nějaké spojitosti s nimi napovídají, že jejich tvůrci museli být podníceni nějakým skutečně mimořádně silným zážitkem a zkušeností.

Přítomnost čehosi mimořádného dokazují i fascinující technologické postupy umožňující transport a velmi přesné opracování neuvěřitelně objemných kamenných bloků, o vyspělosti architektury vůbec nemluvě.

Jak ale lidstvo během historie vyspívalo, praktického vlivu nebes neustále ubývalo. Ukázali jsme si již, že Bůh nemá v úmyslu zachovat lidstvo v otrockém nebo infantilním postavení. Naopak, pomáhá lidem přebírat záležitosti do vlastních rukou, předává jim svoji moc - své čili Boží království, tzn. moc, vládu.

Poznámka: Jde o výchovu k tzv. spravedlnosti, což je zároveň i archaický výraz s dnes už poněkud posunutým významem. Biblickou spravedlnost bychom dnes nazvali spíše spravovatelnost.

Toto musí platit i pro ostatní výchovné programy - náboženství, která se také hlásí k inspiraci z vyššího zdroje, jako je budhismus nebo islám, který má rovněž velké ambice na celosvětovou správu. Jde vlastně o ty nejúspěšnější z dlouhé řady konkurenčních programů, o jejichž existenci a zahájení víme díky textu v 5. Mojžíšově 32:8,9. Žádné náboženství samozřejmě není samoúčelné - je nebo mělo být nástrojem, prostředkem výchovy člověka ke kulturnímu a duchovnímu povznesení, které jim má umožnit samosprávu - převzetí vlády svých věcí.

Veškeré obřady a náboženské úkony měly pouze obracet pozornost k Bohu a duchovním principům. Byly pouhou pomůckou ke kultivaci ducha. Bůh sám žádné lidské služby a dokonce ani chvály k ničemu nepotřebuje:

„Střež své nohy, kdykoli jdeš do domu [pravého] Boha; a ať se [člověk] přibližuje, aby slyšel, spíše než aby dával oběť, jak to činí hlupáci, protože ti si neuvědomují, že dělají to, co je špatné.“ (Kaz 5:1)

"Naslouchej země! Hle přináším neštěstí na tento lid jako ovoce jejich myšlenek, neboť nevěnovali pozornost mým vlastním slovům; a můj zákon, ten také zavrhli. Co to pro mne znamená, že přinášíte dokonce vonnou pryskyřici ze Šeby a dobrou třtinu z daleké země? Vaše celé zápalné oběti neposkytují žádnou rozkoš a ani vaše oběti mi nejsou libé." (Jer 6:19,20)

„S vašimi praotci jsem totiž nemluvil, ani jsem jim nepřikazoval v den, kdy jsem je vyváděl z egyptské země, ohledně záležitostí celého zápalného obětního daru a oběti. Ale toto slovo jsem k nim opravdu pronesl jako příkaz a řekl jsem: „Poslouchejte můj hlas a chci se stát vašim Bohem a vy se stanete mým lidem; a budete chodit po celé cestě, kterou vám přikážu, aby se vám dobře vedlo.“ (Jer 7:22)

To by potom znamenalo, že náboženský ritus je lidmi navržený^{První zmínka o obětech je v souvislosti s Kainem a Abelem, kteří začali obětovat zcela spontánně ve snaze naklonit si Boha pravděpodobně kvůli touze po návratu do zahrady Eden. Potřeba obětí ať zvířecích nebo lidských patrně odpovídala nějakým představám, a tudíž i potřebám primitivního člověka.}, nebesy pouze tolerovaný a posléze přijatý způsob uctívání. Z toho lze dále vyvodit, že Ježíšův výrok - cokoliv svážete na zemi, bude svázáno i v nebi - má obecnější uplatnění. Jedinou skutečnou službu, kterou po nás svým prostřednictvím a svým jménem Bůh žádá, je služba lidem:

„Jděte tedy a naučte se, co to znamená: „Chci milosrdenství, a ne oběť. Nepřišel jsem totiž volat spravedlivé, ale hříšníky.“ … „Kdybyste však byli rozuměli, co to znamená: Chci milosrdenství, a ne oběť, nebyli byste odsoudili nevinné.“ (Mat 9:13,12:7)

„Řekl mu: „Budeš milovat JHWH, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou myslí. To druhé je mu podobné: Budeš milovat svého bližního jako sám sebe. Na těchto dvou přikázáních závisí celý zákon a proroci.“ (Mat 22:37)

A to byl i jediný skutečný důvod obrazoborectví v židokřesťanském náboženství. V pohanských kultech totiž docházelo k přímému zbožšťování kultovních předmětů, soch a obrazů.

Poznámka: k podobnému jevu došlo i v pokročilém judaismu, jak se to projevilo v roce 70. n. l., kdy Židé při dobývání Jeruzaléma Římany považovali zbožštělý chrám za nedotknutelný. Ukrývali se v něm s přesvědčením, že JHWH nemůže dopustit zničení takové „svátosti“ nesoucí jeho jméno. Byla to jen tragicky končící lidská a modlářská iluze. Podobný vztah nabývali i křesťané ke svým svatyním se stejně tragickými konci. Bohu jsou jakékoliv hmotné symboly lhostejné. Lze jej ctít jedině duchem a pravdou - rozvíjením mravních principů.

Ale i v takto duchovně vyspělém konceptu jako je křesťanství si velmi nebezpečné sklony k „modlářství“ najdou svoji cestu. Jeho moderní alternativou je fundamentalismus, tedy záměna prostředku s cílem - uctívání „uctívání“, čili uctívání kultu a jeho nadřazení nad zdravý rozum nebo obecný prospěch.

Všechny náboženské systémy, které v historii nenapravitelně propadly tomuto nešvaru, byly vyhlazeny. A téměř všechna náboženství s ním musí bojovat - dnes zvláště islám, ale i křesťanství.

Kapitola 15. KRÁLOVSTVÍ NEBESKÉ