Badatelé Bible

Velekněz druhých nebes buď ze silné nedůvěry k neznámé formě nové civilizace, nebo kvůli konfliktu projektu Světla s jeho vlastními vizemi tento projekt ve svém nitru odmítl a začal podnikat velmi nenápadné kroky ke zmaření jeho realizace.

Posléze začal napadat stvořitele člověka z chybného provedení a následkem toho i člověka samotného jako bytost dekadentní a neschopnou dalšího duchovního vývoje. Byl prvním, kdo začal jednat takto záludně a neprůhledně. Byl zřejmě přesvědčen o správnosti svých vizí, ale byl zřejmě taktéž přesvědčen, že jeho postupy nesmí být zjevné, protože by se setkaly s odporem. To by vypadalo na důsledek jeho pocitu výjimečnosti a znamenalo by to, že byl přesvědčen o tom, že vysoce převyšuje ostatní svými schopnostmi nebo znalostmi. A problém byl v tom, že tento cherub asi skutečně nejschopnější byl. O týrském králi, alegorickém Satanovi, je totiž řečeno:

„Hle, jsi moudřejší než Daniel^{Prorok Daniel byl ve své době považován za nejmoudřejšího z lidí. Byl synonymem moudrosti. „Tehdy se ten Daniel stále vyznamenával nad vysokými úředníky a satrapy, jelikož v něm byl mimořádný duch; a král měl v úmyslu povznést ho nad celé království.“ (Dan 6:3)}

, nic tajného se před tebou neutají. Svou moudrostí a rozumností ses domohl blahobytu… Byl jsi věrným obrazem pravzoru, plný moudrosti a dokonale krásný. Byl jsi v Edenu, zahradě Boží …“ (Ez 28:3,4,12)

Nacházel se tedy patrně ve stavu, kdy ostatní ve 2. nebesích vysoce převyšoval, ale na 3. nebesa nedosáhl. Prorok Izajáš podává další jeho popis. Tentokrát jde o alegorii na babylonského krále:

„Jak jen jsi spadl z nebe, ty zářící (v Septuagintě dosl. Lucifere), synu úsvitu! Jak jsi byl podťat k zemi, ty, který jsi ochromoval národy! Ty který sis řekl v srdci: „Vystoupím do nebes. Svůj trůn pozvednu nad Boží hvězdy … vystoupím nad oblačné výšiny. Připodobním se Nejvyššímu.“ (Iz 14:12)

Svými mimořádnými schopnostmi se pravděpodobně dostal do určitého společenského vakua, kdy začínal postrádat zpětnou vazbu a korekci svého myšlení a jednání. Pokud takový stav trvá velmi dlouhou dobu, což v případě cherubů mohou být i astronomické jednotky času, mohl mít tento stav velmi neblahé následky na jeho osobnost. Následky, které z lidského hlediska prostě konkretizovat nelze.

Poznámka: Psychologové ale velmi dobře vědí, že například i mimořádně inteligentní lidé mohou zažívat určitou společenskou izolaci a jejich osobnosti se pak mohou vyvíjet velmi originálním způsobem.

Jedním z těžko pochopitelných teologických problémů je náhlá změna Boží charakteristiky v novozákonních textech. Jak je možné, že Bůh, který ve Starém zákoně vzbuzuje takovou bázeň svojí přísností, prchlivostí, žárlivostí a tvrdostí svých soudů, je najednou schopný projevovat bezmeznou lásku k lidstvu a je ochoten za jeho záchranu obětovat dokonce vlastního Syna? Zatímco ve SZ je Bůh vůči Izraeli nedůvěřivý a má tendenci jej stále zkoušet a prověřovat, v NZ jako by člověku najednou až oddaně věřil.

Určitý posun v přístupu vůči lidem by se snad dal vysvětlit pokrokem lidí v duchovních vlastnostech. Jenže v době vystoupení Ježíše nebyl tento pokrok v běžné populaci nijak zvlášť viditelný a dokonce ještě ani dlouho potom. Přesto je změna v charakteristice Boha až zarážející.

Domníváme se, že v této fázi výkladu se řešení již nabízí samo. Důvodem je vypuzení Satana z božstva JHWH a jeho svržení z pozice pomazaného (velekněze) ve druhých nebesích:

„Víme, že pocházíme z Boha, ale celý svět leží v moci toho ničemného. Víme však, že Boží Syn přišel a dal nám rozumovou schopnost, abychom poznali toho pravého. A jsme ve spojení s tím pravým prostřednictvím jeho Syna, Ježíše Krista. To je ten pravý Bůh a věčný život.“ (1Ja 5:20)

Povšimněme si nyní této pozoruhodné připomínky. Pisatel Janova dopisu doslova uvádí, že Boží Syn přišel a dal lidem schopnost poznat toho pravého. Míní tím Boha? Jako by se to bál napsat přímo, ale z textu, a vůbec z dalších kontextů je to velmi zjevné.

Jak to, že je najednou problém určit totožnost pravého Boha? Ale hlavně jak to, že určení totožnosti je možné až od dob působení Ježíše? Copak to dřív nebylo možné?

Hebrejská písma přeci identifikují JHWH jako pravého Boha. A přesto dochází v křesťanských textech k teologicky podivnému jevu - k jakési další nebo ještě bližší potřebě určení totožnosti nebo identifikace pravého Boha (pravého z pravých), pokud se o něm začne hovořit. To opět potvrzuje správnost našeho závěru o rozštěpení sil v nebesích:

„Pavel, Boží otrok a apoštol Ježíš Krista podle víry Božích vyvolených a přesného poznání pravdy, která se shoduje se zbožnou oddaností, na základě naděje na věčný život, jenž před dlouhotrvajícími časy slíbil Bůh, který nemůže lhát…“ (Tit 1:1,2)

Poznámka: I toto je velmi prapodivná připomínka. U Boha bychom přeci zcela automaticky předpokládali, že lhát nebude nebo principielně nemůže.

„Bůh, ten, který dává pokoj, totiž záhy rozdrtí satana pod vašima nohama. Kéž je s vámi nezasloužená laskavost našeho Pána Ježíše.“ (Řím 16:20)

„… kteří skrze něho věříte v Boha, toho, jenž ho vzbudil z mrtvých a dal mu slávu; aby vaše víra a naděje byly v Bohu.“ (1Pe 1:21)

„Ježíš jí řekl: "Přestaň se mě držet. Ještě jsem totiž nevystoupil k Otci. Jdi však k mým bratrům a řekni jim: „Vystupuji ke svému Otci a vašemu Otci a ke svému Bohu a vašemu Bohu.“ (Jan 20:17)

Křesťané jsou citlivě informováni o tom, že Ten který, byl kdysi pravým Bohem (přesněji byl jeho součástí), jím již není. Jsou informováni o tom, že došlo k mocenskému rozštěpení (schizmatu) a že existují vážné důvody (z pohledu Nejvyššího dokonce jistota) domnívat se, že pohnutkou tohoto (bývalého) Boha je poškození a v konečném důsledku i zničení celého projektu.

V této knize se už z principu její podstaty nemůžeme vyhýbat problému zla a utrpení. Na otázku jak je možné, že nebesa (Bůh) dovolují podstupovat lidstvu tak velkou míru utrpení, dává Bible odpověď. Toto utrpení pochopitelně nebylo nikým plánováno, a jako takové je vždy důsledkem celého řetězce událostí a chybného smýšlení a jednání člověka. A jak jsme si v této kapitole ukázali, Bible navíc dokonce nezastírá, že i chybného jednání Boha - části bytostí prvních a dokonce i druhých nebes.

Ale nyní to podstatné - jak již bylo ukázáno, člověk je dimenzován jako bytost s cíli, možnostmi a perspektivami, jejichž velikost je pro nás v současné době stále ještě prakticky nepředstavitelná. Poznatky přírodních věd ale již dávají tušit možnosti, jaké náš fyzikální a biologický prostor nabízí, přičemž zvládnutí všech potřebných „nástrojů“ má lidstvo již téměř nadosah.

Poznatky z biblického výzkumu zase dávají tušit slávu lidské civilizace, jež je jí umožněno vzhledem k nebesům i vzhledem k ní samotné dosáhnout - nebo jinak řečeno, jež je jí „nabízena“.

Ačkoliv vzhledem k mnoha minulým i současným trpícím to může znít ještě velmi netaktně, lidstvu se má celé toto martyrium nakonec vyplatit:

„Mám tedy za to, že utrpení v nynějším období nejsou ničím ve srovnání se slávou, která na nás bude zjevena. Dychtivé očekávání tvorstva totiž čeká na zjevení Božích synů. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti ne ze své vlastní vůle, ale prostřednictvím toho, kdo je podrobil na základě naděje, že i tvorstvo bude osvobozeno ze zotročení porušeností a bude mít slavnou svobodu Božích dětí. Víme, že všechno tvorstvo nadále spolu sténá a je spolu v bolesti až dosud.“ (Řím 8:18-22)

„A anděly, kteří si neudrželi své původní postavení, ale opustili své vlastní správné obydlí^{Jde o anděly z prvních nebes, kteří prováděli nelegální zásahy do vývoje lidstva přímo zde na zemi. Jejich pobyt na zemi byl podle tohoto textu v rozporu s kosmickým řádem.}, uchoval s věčnými pouty v husté tmě k soudu velikého dne.“ (Ju. 1:6)

„A viděl jsem anděla, jak sestupuje z nebe s klíčem od propasti a [s] velkým řetězem v ruce. A zmocnil se draka, prahada, který je Ďábel a Satan, a spoutal ho na tisíc let … (Zj 20:1)

„Na této hoře (Jeruzalém, Židé) odstraní závoj, který zahaluje všechny národy, přikrývku, která přikrývá všechny pronárody. Panovník Hospodin (JHWH) provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země; tak promluvil Hospodin.“ (Iz 25:8; EP)

„Nebudou již hladovět ani žíznit a nebude na ně bít slunce ani žádný sežehující žár, protože Beránek, který je uprostřed trůnu, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh setře každou slzu z jejich očí."

„A setře jim každou slzu z očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest. Dřívější věci pominuly." (Zj 21:4)

„A na té i na oné straně řeky [byly] stromy života, které rodí dvanáct úrod ovoce a vydávají své ovoce každý měsíc. A listy stromů [byly] k léčení národů.“ (Zj 22:1,2)

„Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas (Syna člověka) a vyjdou… “ (Jan 5:28)

Jedině fakt, že celé lidstvo je dimenzováno jako Božský organismus (Bůh, a v současné době je pouze jeho zárodkem), umožňuje pochopit, jak je možné, že bylo připuštěno, aby podstoupilo takové utrpení. Míra utrpení lidstva odpovídá jedině míře této dimenze. Tato dimenze nemá hranic v žádném směru - ani ve slávě, ale ani v bolesti. Životní zkušenost každého jednotlivce bude ale nakonec jedinečným příspěvkem do zkušenosti celého tohoto organismu:

Kapitola 14. ĎÁBEL - 3.část