Badatelé Bible

Biblické pojmy nebe, nebesa, nebeský se často používají i v alegorickém smyslu pro označení politické moci, k označení pozemského správního systému. Podobně i pojem země v této spojitosti představuje oblast podřízenou těmto nebesům - jejich území a poddané..

knize Židům, o níž už slavný Origenes prohlásil, že její autor není znám^{Vzhledem k mimořádné fundovanosti této knihy máme za to, že pochází pokud ne přímo od Pavla, tak přinejmenším od někoho z jeho žáků.}, nicméně jejíž celý obsah je mimořádně závažný, se píše:

„O andělech také říká: „A činí své anděly duchy a své veřejné sluhy plamenem ohně.“ Ale o Synovi: „….. Pane, ty jsi na počátku položil základy země, a nebesa jsou dílem tvých rukou. Ony zaniknou, ty však máš zůstat neustále; a ony celé zestárnou právě jako svrchní oděv, a svineš je právě jako plášť, jako svrchní oděv; a budou změněny, ale tvé léta nikdy neuběhnou.“ (Žid 1:7-12)

„Dávno jsi položil základy země a nebesa jsou dílem tvých rukou. Ona zaniknou, ale ty budeš stát; a právě jako oděv se všechny obnosí. Právě jako oblečení je vyměníš a ukončí svůj běh. Ty jsi však týž, a tvé vlastní roky se nenaplní.“ (Ž 102:25-27)

Na první pohled by se mohlo zdát, že je zde popsán akt stvoření vesmíru. Tak jak je to tedy? Jak je možné, že Kristus zde jakoby najednou figuruje jako Bůh stvořitel? A takto jej skutečně interpretovala i křesťanská teologie už někdy ve 4. století, kdy bylo ustanoveno dogma o soupodstatnosti Otce a Syna.

Jde skutečně o parafrázi? Nikoliv nutně. Ježíš zde spíše hovoří velice konkrétně a používá právě ono alegorické označení lidského uspořádání a jeho vlád - nebes a země - v mocenském smyslu. Těchto symbolů v tomto smyslu je někdy užito zcela zjevně už ve Starém zákoně. Například:

„Rozkladu propadne všechen nebeský zástup: nebesa se svinou jako kniha a všechen jejich zástup bude padat, jako opadává listí z vinné révy a padavče z fíkovníku. Vždyť můj meč se jistě smočí v nebesích. Pohleďte, sestoupí na Edom a na lid, který jsem podle práva oddal zničení.“ (Iz 34:4)

Poznámka: Zde je nutné připomenout jednu důležitou věc. Každá kultura, každý jazyk má svůj způsob vyjadřování, včetně idiomů. Pokud bychom se například pokusili dnešní angličtinu překládat doslova, vznikne nám skutečně v mnoha případech zcela nesrozumitelný spletenec slov a frází. V případě starozákonního jazyka je ale rozněž nutno dávat pozor, jak se kterých výrazů používá.

Ale pádem „nebes“ bylo i rozvrácení židovského státního útvaru Římany asi 40 let po Kristově ukřižování. Zde to byla nebesa židovská. Starověký Henoch (Melkisedek) musel viděl pád již několikerých takový „nebes“.

Nicméně pád antických nebes a jejich nahrazení nebesy křesťanskými byl perspektivně historickým zlomem mimořádného významu. Došlo zde bezesporu již i ke splnění Izajášova proroctví o - nových nebesích a nové zemi (Iz 66:22), kdy idea vycházející z židovstva se měla rozšířit mezi mnoho národů.

I existence této knihy je vlastně důsledek naplnění Izajášova proroctví. Je psána kdesi daleko v Evropě, na území jakéhosi slovanského národa, v Praze - tedy až v daleké budoucnosti. Čili v jiné zemi, v jiném národě a v jiném čase - daleko od Palestiny, Izajášova působiště.

Křesťanská civilizace (biblická nová nebesa a země), ve které nyní žijeme, stále nabývá na převaze a ve dvacátém století se do vleku za tuto civilizaci dostává i celý okolní svět. Bohužel nyní už ani ne tak díky kulturní (duchovní), jako spíše civilizační (technologické a ekonomické) převaze.

Rovněž citát z knihy Židům, uvedený v úvodu této kapitoly, uvádí Syna jako zakladatele lidského světa s jeho mocenským uspořádáním - nebesy a zemí, která jsou pouze přechodná a mají být obnovována.

„Chtěl bych vám připomenout, bratři, že naši otcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtěni v oblaku a moři s Mojžíšem, všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela a tou skálou byl Kristus.“ (1Kor 10:1-4; EP)

Poznámka: Pro připomenutí, „kristus“ není příjmení Ježíše, je to nebo vlastně jsou to úřady, nejvyšší funkce - krále nebo velekněze (Melkisedek je nositelem obou), do nichž byli adepti jmenováni tzv. pomazáním. Nicméně Pavel zde zjevně poukazuje na budoucího Ježíše v jeho předevangelijní existenci.

Zde se nám podle svědectví Písma tento Kristus znovu objevuje v toku dějin - v jiné dějinné pozici, než v jaké známe Ježíše. Jenže, jak je známo, na poušti s Izraelem nebyl nikdo kromě JHWH. A pokud znovu připomeneme text Žalmu, který je v knize Židům přímo aplikován na Ježíše,

pak nám Písma skutečně klasifikují Krista jako JHWH. Podobně svým prohlášením, které latinské Bible překládají jako „ego emini“ (já jsem) a kterým tolik popudil farizeje, na sebe Ježíš pravděpodobně rovněž vztáhl jméno JHWH.

Nám už je ale známo, že pod pojmem Bůh (Elohim) JHWH vystupuje v Bibli celá komplikovaná struktura bytostí. To by znamenalo, že tento Henoch, po prokázání potřebných kvalit coby Melkisedek, byl takříkajíc „přijat do klubu“ a pozdvižen na božskou úroveň JHWH, ačkoliv byl Božímu synu zatím pouze „podoben“. V biblické terminologii to pak znamená, že byl „vzat Bohem“, „pozvednut na nebesa“, „přebýval v Boží přítomnosti“, „usedl po Boží pravici“, kde čeká na porážku nepřátel atd. atd.

A zde už se pojmově velmi blížíme - i když velikou oklikou a v jiném smyslu - klasickému křesťanskému vyznání víry v Ježíše. A jak to vypadá, vše zde najednou dostává nový, velice dynamický smysl. Raně křesťanská teologie se tedy zas tak moc nezmýlila, když Krista prohlásila za Boha v lidské podobě. Tohoto postavení dosáhl „Kristus“ už ve své předevangelijní existenci.

„Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ (Fil 2:6; EP)

„Ačkoliv byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil (doslova vyprázdnil), vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem. A když se ukázal v podobě člověka (doslova v postavení nebo způsobu), ponížil se a stal se poslušným až do smrti.“ (Fil. 2:6, Český studijní překlad.)

Poznámka: Český studijní překlad podporuje toto znění stejně jako PNS. Většina překladů se mu snaží pochopitelně vyhnout; vyvolává totiž teologicky neúnosnou představu, jako by Kristus už na zemi někdy pobýval.

Andělé se tedy mají tomuto Kristu „klanět“. A my už víme proč: vzkříšením je Kristus ustanoven do postavení a moci Božího Syna. Jak si ukážeme hned v další kapitole, Kristus (a perspektivně celé lidstvo) je tímto krokem stavěn v jistém smyslu výše než andělé. To by vysvětlovalo důvod, proč je těmito anděly přijímán jen velice rozpačitě^{V knize Daniel jsou popsána „blízká setkání třetího druhu“. Jistý posel 2. nebes (cherub) zde hovoří k Danielovi takto: „Povím ti však věci zaznamenané ve spisu pravdy, a nikdo se mnou silně nedrží v těchto [věcech] kromě Michaela (1. nebesa), vašeho knížete.“ (Daniel 10:21)}. V druhých nebesích vyvolalo dokonce už jen samotné stvoření člověka skrytý bojkot a odpor.

„Vím o člověku v Kristu^{V Pavlově době nebyl na zemi člověk, který by byl hoden, čili se kterým by bylo vůbec smysluplné takový výlet podniknout - snad kromě Pavla samotného. Apoštolé ještě velmi tápali a chápali jen zlomek toho, co bylo třeba. Někteří se proto domnívají, že snad Pavel opatrně hovoří o své vlastní zkušenosti. Mnohem pravděpodobněji jde ale o zkušenost Kristovu. Je nutno si uvědomit, že v Pavlově době ještě nebyla zformována mystická transcendentní představa Krista. V synoptických evangeliích Kristus při poukazech na „nebeské věci“ u židovských posluchačů příkře naráží. Je z nějakého důvodu raný Pavel ještě zdrženlivý? Pisatel pozdějšího dopisu Židům si již dovoluje vyjádřit se otevřeněji a hovoří o Kristově cestě napříč nebesy. Pozdější teologie pak chápe tyto všechny tyto záležitosti transcendentně v souladu s antickou metafyzickou tradicí, která je na křesťanství implantována („naroubována“), jak o tom budeme hovořit ve speciálních kapitolách.}

, který byl před 14 lety (v době Pavlova obrácení) přenesen až do třetího nebe; zda to bylo v těle nebo mimo tělo, nevím - Bůh to ví. A vím o tom člověku, že byl přenesen do ráje - zda v těle nebo mimo tělo, nevím, Bůh to ví - a uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit.“ (2Kor 12:2-4; EP)

Důvod z textu vysvítá - mělo jít o nové, velmi závažné a v duchovním ohledu i nebezpečné informace. Některé Pavel asi získal, ale nesměl o nich ještě otevřeně hovořit. Jiné z nich jsou snad následně poskytnuty lidstvu v knize Zjevení, ale opět pouze v podobenstvích. S výše zmíněným textem koresponduje i s následující text:

Kapitola 10. KRISTOVO BOŽSTVÍ